Pán Bůh v tom dnešním prvním čtení ústy proroka Jeremiáše slibuje, že vloží svůj zákon do nitra lidí, že jim ho napíše do srdce. A Pán Bůh to dělal a stále dělá – především hlasem našeho svědomí. O něm si máme dnes s Učící se církví něco víc povědět.

Nejdřív co to vlastně je svědomí. Jeden můj spolužák takhle v legraci říkával: „Svědomí – to já vím: To je takové fialové a maže se to na chleba.“ A kdosi jiný říkal: „Svědomí – to je takové svědění!“ No ono to může být i svědění. Svědomí může nejen svědět, ale může člověka přímo žrát!

Co to je svědomí? Můžeme říct, že je to vlastně takový jakýsi kompas, který Bůh vložil do našeho nitra, je to určitý vnitřní hlas, který nám ukazuje, co správné je a co správné není. Snad každý z nás to zažil a stále zažívá, že někdy člověk ve svém nitru cítí jasný rozkaz „musíš!“ nebo jasné varování „nesmíš!“. Dětem říkávám, že je to jako v autě: Řidič má na palubní desce mj. i různá světélka, různé kontrolky: zelené, modré, oranžové. Ale největší pozornost musí věnovat těm červeným. Když se mu za jízdy rozsvítí červená kontrolka, tak je zle. To jsou varovná světla: Pozor, nemáš v motoru olej! A řidič musí zastavit, jinak motor zničí a oprava bude stát pár desítek tisíc. Nebo: Pozor, nefungují brzdy! A řidič musí co nejdřív zastavit, jinak se třeba v tom autě zabije. A svědomí – to je taky takové varovné světýlko nebo varovný vnitřní hlas, který nás upozorňuje na různá nebezpečí, na to co správné je a co správné není. A člověk buď své svědomí poslechne a uchrání se tak spousty havárií a škod a svědomí ho pak jakoby hladí, blaží, anebo ho člověk neposlechne, a to pak vede v nejširším smyslu slova k různým škodám, haváriím a svědomí pak člověka trápí, „svědí“, žere, mučí.

Svědomí je velkým Božím darem. A chtěl bych podtrhnout, že je křehkým Božím darem, který člověk může snadno zničit. Když budu s kompasem mlátit o zem, zničím ho a už mi nebude ukazovat směr. Když do kontrolek na palubní desce auta budu mlátit kladivem, zničím je a už ni nebudou signalizovat nebezpečí. A podobně tomu je, když člověk svoje svědomí neposlouchá, překračuje ho, šlape po něm, hřeší. Když člověk tak nějak jednoduše vpouští hříchy do svého života, je to, jakoby tím svědomím mlátil o zem. S každým hříchem se svědomí může stávat méně a méně citlivým, až člověku přestane signalizovat úplně. Takové svědomí pak člověka sice už nežere, ale taky ho ani nechrání. Je to podobně, jako když se šofér raduje, že ty kontrolky odrovnal a už ho nebudou stresovat. U nás ovšem nejde jen o ty havárie v tomto čase, ale jde o věčnost.

A nejenom lehkovážné vpouštění hříchů do života může ničit svědomí. Nebezpečné je třeba i to, když člověk chce jít proti svému svědomí tzv. „jen jednou“. Ono totiž pak u toho „jen jednou“ už nemusí zůstat. Pro mafiána je nejhorší udělat první vraždu – ty ostatní už jdou samy. Pro potratáře je nejhorší udělat první potrat – ty ostatní už pak jdou samy. Pro udavače bylo nejhorší udat prvního člověka. Ty ostatní udání už šly samy.

Tak poděkujme dnes Pánu Bohu za dar svědomí. Nezničme si ho. Ať nám signalizuje, ať nás chrání havárií, ať nás dovede k Bohu…