V dnešním 2. čtení zazněla myšlenka sv. apoštola Pavla: „Byli jste mrtví pro své hříchy.“ Víme, že lidská duše je nesmrtelná, nemůže zemřít v plném smyslu slova. Ale můžeme si to představit asi tak, že když člověk svolí k nějakému závažnému hříchu, tak přestává do duše proudit Boží život, duše je umrtvená, je jakoby v kómatu.

Ale ta myšlenka má ještě pokračování: „Byli jste mrtví pro své hříchy, ale Bůh vás přivedl k životu…“ I tu duši, která je v kómatu, může Bůh přivést znovu k životu skrze svátost smíření.

Zamyšlení minulé neděle bychom mohli nazvat: „Jednou v roce na Vánoce“. Připomínali jsme si tu povinnost, kterou v církvi máme a která je dána jedním z církevních přikázání: povinnost zpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou v roce. (Mimochodem nemělo by to být hlavně na Vánoce, ale hlavně na Velikonoce – to jsou největší svátky roku.) Hledali jsme kořeny toho, proč třeba někteří lidé nepřistupují ke sv. zpovědi ani jednou v roce, snažili jsme se povzbudit a připomenout si, že není čeho se bát. Dětem dávám takový legrační obrázek člověka na zubařském křesle, jak mu hrůzou stojí vlasy a u toho je napsáno: Zpověď není návštěva zubaře, není třeba se bát.

Pojďme dneska kousek dál: Vyprávěl jeden kněz, jak měl v kostele nějaké dělníky a zároveň byla příležitost ke svaté zpovědi. Ten kněz zrovna ve zpovědnici nikoho neměl, tak chtěl něco domluvit s jedním dělníkem, který právě přecházel okolo. Tak na toho dělníka kývnul, ať přijde za ním a ten dělník povídá: „Ny ny, enem raz za rok!“

Tak díky za to, že aspoň jednou za rok, ale to je opravdu jenom jakési to minimum. Dětem, které se připravují na 1. svaté přijímání, říkávám, že chodit ke zpovědi jenom jednou za rok to je pro „katolíky na baterky“. A kdo nechodí ani jednou za rok, ten už má ty baterky vybité. Ale ten, kdo to myslí s Ježíšem skutečně vážně, ten se chodí zpovídat často a pravidelně.

A nejenom kdo to myslí vážně s Ježíšem, ale také kdo to myslí vážně se sebou a se svojí věčností. Dětem říkávám: Když někdo žije stále s čistou duší a třeba se mu stane i nějaký závažný hřích, ale pak jde hned ke zpovědi a většinu svého života prožije s čistou duší, co je pravděpodobnější? Že zemře s čistou duší nebo s hříchem? Samozřejmě že s čistou duší! Ale taky obráceně: Pokud někdo žije většinu času v hříchu a jenom pár dní v roce s čistou duší, co je pravděpodobnější? Že zemře s čistou duší nebo v hříchu? Nehledejme mimořádnosti. Berme věci tak, jak se běžně dějí.

I já jsem se tomu musel naučit. Vyprávěl jsem vám minule, jak jsem kdysi na 3 roky ztratil odvahu chodit ke svaté zpovědi. Pak jsem tu odvahu sice našel, ale chodil jsem ke svaté zpovědi tak 3x ročně: na Vánoce, na Velikonoce a na pouť. A trvalo další 4 roky, než jsem se naučil chodit pravidelně. Říkám, že Pán Bůh má smysl pro humor: Když mi bylo asi 16 roků, tak u nás onemocněl pan kostelník a už tuto službu nemohl vykonávat, a tak jsme se o ty věci starali ještě s jedním kamarádem, čímž jsme se dostali do větší blízkosti pana faráře. Věřte nebo nevěřte, nedá se spočítat, kolikrát se opakovala tato situace: Přišli jsme po mši svaté do sakristie a pan farář povídá: „Kdo chystal hostie ke mši svaté?“ – „Já!“ – „Jedna zbyla – pro tebe!“ To bylo nespočetněkrát! A abych viděl, že pan farář si nevymýšlí, tak kolikrát mi třeba – když jsem při sv. přijímání držel paténu – tu jednu svatou hostii v misce ukázal a řekl: „Vidíš?“ Měl jsem pana faráře strašně rád, ale tohle mě štvalo. Až se to ve mně opravdu prolomilo a začal jsem chodit ke svátostem pravidelně. A dneska jsem za to mému již zemřelému panu faráři moc vděčný.

Můžeme při dnešní mši svaté tuto milost vyprošovat všem, kteří to potřebují…