Svatý apoštol Pavel v dnešním druhém čtení připomíná Boha, který ospravedlňuje, Boha, který dává svého Syna, aby nám otevřel celou věčnost s ním. Na nás už je pouze toho využít.

Máme se dnes s Učící se církví zamyslet nad povinností alespoň jednou v roce se zpovídat. Je to důležitý a pro nás závazný příkaz. A přesto víme, že v každé farnosti jsou lidé, kteří nepřijdou ke zpovědi ani jednou za rok. Zkusme se zamyslet proč. Zkusme hledat kořeny.

Jedním z důvodů, proč člověk nechodí ke zpovědi, může být defekt v oblasti víry. Ježíš jasně říká, že jsou hříchy, které ze šťastné věčnosti člověka vylučují a říká, že nikdo si hříchy sám neodpustí. Dokonce ani kněz ne. Někdy se děti ptají, jestli si kněz může hříchy odpustit sám. Nemůže! Ať už kněz nebo nekněz, všichni potřebujeme službu jiného kněze. Podobně jako ani zubař si sám zuby nespraví. Na to potřebuje jiného kolegu. Ježíš to řekl jasně: „Komu hříchy odpustíte (vy!), tomu jsou odpouštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Takže nikdo si neodpustí sám, nikdo si to s Bohem nevyřídí sám. To je omyl.

Dalším důvodem, proč člověk nechodí ke zpovědi, může být pýcha: „Já se nemám z čeho zpovídat!“ Pan arcibiskup Graubner těmto lidem říkává: „Takže to znamená, že už jsi svatý?“ – „No to ne!“ – „Tak co ti ještě chybí k dokonalosti?“ … „Vidíš: A to máš materiál ke zpovědi…“

Dalším důvodem, proč se člověk vyhýbá zpovědi může být to, že se hříchu nechce vzdát, že hřích je mu milejší než Bůh. A to je škoda. Žádný hřích nestojí za to, abych si zničil věčnost.

No a pak samozřejmě strach. A přitom není čeho se bát. Pojďme si říct, proč se vlastně nebát zpovědi:

Každá zpověď je krytá zpovědním tajemstvím. Nikdy za žádných okolností ani nejmenší hřích, který zazněl ve zpovědi, kněz nesmí o člověku vyzradit.

Navíc každý kněz už těch hříchů slyšel… Lidem, kteří mají ze zpovědi ostych, říkávám: „Myslíš si, že po 17 letech kněžství mě ve zpovědnici ještě něčím překvapíš? Po těch dneska už tisících hodinách ve zpovědnici?“

Pak samozřejmě i my kněží se zpovídáme. A je to dobře, když kněz zná zpovědnici i tzv. z druhé strany mřížky. Hezky to řekl jeden kněz: „Pro tebe jsem zpovědníkem, ale s tebou jsem hříšníkem.“ I my kněží můžeme mít zkušenost, že ne všechno se vyznává snadno. A můžeme tak lépe pochopit kajícníka, který přichází třeba i s určitým třesením.

A ještě jednu věc vám chci říct, aby to nevypadalo, že se do někoho, kdo se zpovědi vyhýbá, jen tak navážím. Já jsem tu zkušenost udělal sám: Když mně bylo 8 roků, tak jsem byl u první svaté zpovědi a u prvního svatého přijímání. A když mi bylo 10, tak jsem přestal chodit ke zpovědi. Úplně. Proto, že jsem o těch hříších mluvit nechtěl, protože jsem se za ně styděl. A bylo to docela drsné. Chodil jsem ministrovat, všichni kluci aspoň na svátky šli ke svatému přijímání. A já jsem nešel. Cítil jsem se strašně blbě, tak jsem raději o svátcích nechodil ministrovat, po svátcích jsem se zase vrátil. Tři roky to trvalo, než jsem pochopil, že to, co dělám, je vlastně obrovská blbost. A našel jsem znovu odvahu jít ke zpovědi. Ještě dneska si vybavuji, jak to všechno ze mě nádherným způsobem spadlo. Ale nebylo to jednoduché. Rozhodnutí k tomu kroku mi trvalo hodně dlouho. A říkám si: Možná mi Bůh tuto zkušenost dal, abych více chápal ty, kteří se těžko odhodlávají ke zpovědi a abych je přijal ještě s otevřenější náručí.

Tak dneska otázka k rozjímání zvláště pro ty, kdo ke zpovědi nechodí nebo chodí málo: Proč vlastně? Je tam pýcha – myslím si, že jsem svatý? Nebo mi schází víra – porozumění hříchu a odpuštění a věčnosti? Myslím si, že si to s Bohem vyřídím sám, i když on mi říká opak? Nebo je mi hřích milejší než Bůh? Nebo je to jenom ten obyčejný strach? Není k němu důvod. Ať se Duch svatý tady a teď dotkne našich srdci a pomůže nám překážky odstranit…