Pár minut před tím, než jsem si začal připravovat tuto promluvu, poslouchal jsem zprávy a jen tak okrajově „jedním uchem“ jsem zaslechl informaci o nějakém fotbalistovi, o kterém řekli, že je vykartovaný. Nesmí nastoupit do zápasu, protože už dostal žlutou i červenou kartu. Je vykartovaný.

Tak jsem si uvědomil, jak snadno by Pán Bůh mohl „vykartovat“ nás. A on to neudělá. On klade do mraků duhu na znamení své smlouvy, svého milosrdenství. Ale čeká cosi i od člověka.

Vstoupili jsme do krásné a hluboké postní doby – do doby, ve které se třeba i skrze půst, skrze sebezápor spojujeme v pokání za naše hříchy. Dáváme Bohu najevo ochotu své hříchy napravovat, vyvažovat.

Víte, co je zajímavé? Když jsem do počítače napsal slovíčko „sebezápor“, tak kontrola pravopisu mi vyhodila upozornění, že toto slovo nezná, že toto slovo může být chybné. Důležité je, abychom toto slovo znali my. A abychom ho naplnil. I v této postní době. My tou postní dobou nemáme jenom proplout. My ji máme prožít. A má nás něco stát, pokud naše pokání za hříchy má být pravdivé.

Vzpomínám si, že jako kluk jsem se často těšíval na pátek, tedy na postní den. Já jsem tehdy maso moc nemusel a v pátek se doma maso nevařilo. Těšíval jsem se, že bude něco sladkého a vždycky jsem si na tom hrozně pochutnal. To nebyl pravdivý půst! Teď chodívám na obědy do školní jídelny a tam velmi často bývá v pátek na oběd něco od masa. My už se dnes v obyčejné pátky nemusíme nutně zdržovat masa, ale máme si sami v pátek jako v postní den zvolit nějaký způsob pokání. Já v ty pátky maso klidně jím. Pro mě není pokáním nemít v pátek maso. Ale nedal si v pátek za celý den nějaké „kokino“, to pro mě, jakožto pro člověka závislého na sladkém, pokáním je. A tak v pátek maso jím, ale vyhýbám se v pátek sladkostem a řeknu vám, že někdy mi to dá pořádně zabrat.

A o to jde po celou dobu postní: Bůh nás „nevykartoval“, on s námi počítá. Ale my máme dávat Bohu najevo, že nám naše hříchy nejsou lhostejné, konat za ně pokání. Ale pravdivé pokání, které člověka něco stojí!

Krásnou formou pokání, která se v posledních letech v době postní u nás ujímá a která oslovuje zvláště rodiny s dětmi, je tzv. „postnička“ neboli postní pokladnička. K čemu je? V době postní si máme umět z lásky k Pánu Ježíši něco odříct. To, co tak ušetříme, nemáme pak o Velikonocích zase rozházet, ale je krásné z toho, co jsme ušetřili, prospět potřebným, ve kterých prospíváme Kristu. Tak například někdo si na svačinku pravidelně kupuje rohlík za 7 Kč. V době postní si místo toho koupí rohlík za 2 Kč a ušetřených 5 Kč vhodí do pokladničky. Nebo chodí každý měsíc do kina, tak v době postní nepůjde a ušetřených 100 Kč dá do pokladničky. Do té pokladničky dává prostě jen to, co si odepřel a co tak ušetřil. Ty pokladničky si, kdo máte zájem, po mši svaté můžete vyzvednout v sakristii. Jednu pokladničku do rodiny. Můžete do ní děti i dospělí po celou dobu postní vkládat ušetřené penízky za to, co jste si z lásky k Pánu Ježíši odřekli. A na Zelený čtvrtek můžeme všichni společně udělat jednu moc krásnou věc: V den, kdy Ježíš dal pro nás všechno, dal nám do rukou sám sebe v Eucharistii, v ten den jednotlivé rodiny své pokladničky, své „postničky“ mohou přinést v obětním průvodu k oltáři jako projev našeho pravdivého pokání za hříchy, jako náš postní pravdivý dar pro Ježíše. Veškerý výnos z pokladniček bude pak předán Charitě Hrabyně pro službu potřebným.

Přeji nám všem krásné a hluboké prožití postní doby. Radujme se, že nejsme Bohem „vykartovaní“, že Bůh s námi počítá. Ať pravdivé pokání za hříchy, pravdivé pokání, které nás bude něco stát, v nás tuto radost prohloubí a k Bohu nás přiblíží…