Je hezkým zvykem, že právě kolem svátku Zjevení Páně (sv. Tří králů) obcházejí koledníci naše domovy. V posledních letech je toto koledování spojeno se sbírkou pro Charitu, tedy pro organizaci církve, která pečuje o chudé, nemocné a postižené lidi.

Ovšem zdaleka nejde jenom o sbírku. Koledníci přinášejí do našich domovů prosbu o Boží požehnání. Posvěcenou křídou píšou na dveře našich domů K†M†B†2012. Písmena K, M, B jsou začátečními písmeny tradovaných jmen svatých Tří králů: Kašpara, Melichara a Baltazara. Někde koledníci píšou C†M†B†2012. Jedná se o latinský ekvivalent jména Kašpar: V latině „Kašpar“ se řekne „Casparus“. Ten nápis C†M†B†2012 může ovšem znamenat také něco jiného. Mohou to být začáteční písmena latinských slov „Christus mansionem benedicat“, což česky znamená: „Kristus ať obydlí žehná.“ Volně bychom to mohli přeložit: „Ať Kristus žehná tomuto příbytku i v r. 2012.“ To, co se nachází mezi písmeny – to nejsou znaménka „plus“ ale jedná se o tři křížky. Křížky symbolizují Nejsvětější Trojici – Otce, Syna i Ducha Svatého, o jejichž požehnání prosíme.

Je moc dobře, že koledníci nesou prosbu o Boží požehnání nejen do domovů nás věřících, ale i do domovů ostatních lidí. Nikdy nevíme, co koho ovane, co koho osloví, kdy Boží požehnání probudí lidské srdce.

Myslím tady na jednu zkušenost z doby mého působení ve farnostech pohraničního typu. Ve farnosti, která byla početně nejslabší, chodívalo na mši svatou průměrně 5 až 7 lidí. Při první mši svaté v této jakoby Bohem zapomenuté farnosti se v kostele objevil dvanáctiletý klučina. Náhodou šel kolem a ze zvědavosti vstoupil. Lidé seděli vpředu, on zůstal vzadu sám. Když byl při mši svaté pozdrav pokoje, šel jsem mu dozadu podat ruku. Příští týden se na mši svaté objevil zase. Tentokrát už úmyslně. Přišel za mnou do sakristie, jestli bych mu nemohl sehnat „tu knížku, ze které se zpívá“ (kancionál). Řekl jsem mu, že stojí 170 Kč a že mu ji příští týden dovezu. Pak mi „docvaklo“, že asi nebude z věřící rodiny, a tak když přišel potřetí, tak jsem mu kancionál daroval a pozval jsem ho, jestli by mi nechtěl pomáhat u oltáře – tedy ministrovat. Chtěl. A od té doby jsme se pravidelně scházeli. Ministroval, dělal svým způsobem i kostelnickou službu, staral se o kostel, vyčistil, opravil, co se dalo, s tatínkem dokonce opravili alespoň provizorně opadané omítky, ve 14 letech byl u 1. svatého přijímání, když pak odrůstal, pomáhal mi v organizačních záležitostech i třeba v pastoraci dětí a drží se Pána Boha dodnes.

Říkám si: Když přišel, kostel nebyl v moc utěšeném stavu. Vevnitř byla cítit stuchlina, omítky opadávaly, mše svaté bývaly s malým počtem věřících, varhany nehrály. Prostředí, které lidsky nemůže oslovit. Ale dotkla se ho Boží milost. A já sám jsem jej vnímal jako dar z nebe.

Pán Bůh ty cesty má. Nikdy nevíme, kdy se někdo prolomí do Boží lásky. My na ty lidi stahujme Boží požehnání. Nejen tím zápisem „Tří králů“ na dveře, ale zvláště modlitbami, oběťmi. Ať Bůh žehná blízkým i vzdáleným. Ať se věci mění…