Dnešní naše zamyšlení bych začal příběhem:

Stalo se to jednou v zimě na dalekém severu. V zámožné rodině se narodil vytoužený a dlouho očekávaný syn. To bylo radosti! Takovou událost bylo třeba pořádně oslavit. Na křtiny se sešlo mnoho bohatých a vzácných hostí zblízka i zdaleka. Vymrzlí seskočili ze saní a vešli do vyhřáté místnosti. Hostí se sešlo tolik, že už neměli kam odložit svoje kožichy a tak je odkládali na postel. Zasedli k bohatě prostřenému stolu a začali hodovat. Když se posilnili a rozveselili, vzpomněli si na dítě a chtěli ho vidět. Hledali, ale nikde ho nemohli najít. Pro hodování na dítě úplně zapomněli. Najednou si matka vzpomněla, že při vítání hostí položila dítě na postel. Ta však byla zaházená kožichy. A dítě? Leželo pod nimi – zadušené…

Nevím, zda-li se ten příběh skutečně stal, anebo jestli je to jen literární záležitost. Ale na tom nezáleží. Důležité je jádro toho vyprávění. O to jde o Vánocích: Aby pod haldou blikajících světýlek a pohádek a balícího papíru a dárků a dobrého jídla a kdo ví, čeho všeho ještě možného i nemožného nezůstal zaházený a udušený ten, kvůli kterému se to všecko děje, aby pod haldou toho všeho, co je jenom doprovodným prvkem Vánoc nezůstal zaházený a udušený Pán Ježíš.

Je tomu už 3 roky. Bylo to v době, kdy jsme prožívali první vlnu světové ekonomické krize. Poslouchal jsem tehdy před Vánocemi rádio. V jednom publicistickém pořadu zmínili tehdejší myšlenku papeže Benedikta XVI., který se vyjádřil asi v tom smyslu, že finanční krize, který doléhá v podstatě na celý svět, a tím pádem pro spoustu lidí znamená i určitou nutnost uskrovnit se, může tak jaksi znovu poukázat na duchovní podstatu Vánoc. A ptali se v tom rádiu jednoho teologa a filozofa, co na tu myšlenku říká, jestli si církev tak nějak na té finanční krizi i nepřihřívá svoji polívčičku. Ten člověk na to odpověděl, že se mu zdá, že i třeba církevní hierarchové to příliš dramatizují a že mnohdy nemají cit pro obyčejné lidské radosti jako jsou dárky, dobré jídlo, společenství rodiny, apod.

Přiznám se, že jsem trochu nad těmi slovy uvažoval. A říkal jsem si: Jsou dva extrémy. Jeden extrém je zaměřit se pouze na konzum, ale stejně tak by skutečně bylo extrémem říct, že Vánoce jsou pouze duchovní svátky a jaksi zcela přehlížet potřebu jakési té obyčejné lidské radosti a pohody. Obojí by bylo špatně.

Ono je moc dobře, že Vánoce jsou i svátky rodin, že o Vánocích se i ti, kteří jinak na sebe nemají čas, sejdou, posedí, popovídají, obdarují, poradují se z dobrého jídla nebo z nějaké té společně shlédnuté televizní pohádky. Stejně tak je dobře, že právě o Vánocích lidé zapomínají na křivdy, na hněv a jsou ochotni si odpustit. Je moc dobře, že o Vánocích utichají i válečné konflikty ve světě.

Ale jde o jedno: Aby to nebyly jen dva dny iluze, aby to nebyla jenom nějaká fata morgána, která se rozpustí „na Štěpána večer“a vše se vrátí takříkajíc „k normálu“.

Celé to poselství křesťanských Vánoc říká jedno: Ano, raduj se z toho vnějšího, z toho krásného, ale nezadus tím Ježíše! Když přijmeš Ježíše a když důsledně přijmeš i to, co Ti Ježíš přináší a k čemu Tě vede, tak můžeš mít s Ježíšem Vánoce celý rok. A to je zároveň i moje vánoční přání…