Co se člověku vybaví jako první, když se řekne „advent“? Někomu možná peníze, někomu dárky, jinému fronty v nákupních centrech, dalšímu předvánoční úklid, pečení, předvánoční stresy.

Co se vybaví jako první nám křesťanům, když se řekne „advent“? Možná totéž, co lidem světa, možná adventní věnec, možná roráty, možná dárek pro chudé, možná otázka, co dám Pánu Ježíši k jeho narozeninám já, možná se nám vybaví předvánoční zpověď.

Advent je ale mnohem víc. Je to očekávání Ježíšova příchodu. A to nejen toho příchodu o Vánocích. Očekáváme příchod Pána Ježíše ve svaté Hostii do našich těžkostí, ale očekáváme také jeho příchod ve chvíli smrti a – jak nám to připomnělo i dnešní 2. čtení – očekáváme příchod Pána Ježíše k poslednímu soudu na konci světa.

V modlitbě Věřím v Boha vyznáváme o Pánu Ježíši, že vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího a odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věříme, že Ježíš v lidské podobě na konci světa znovu přijde na tuto zem. Ne už jako bezmocné děťátko do Betléma, ale jako Pán, jako Soudce všeho.

Svatý Petr nám v 2. čtení připomněl, že i tento den máme očekávat. My tak nějak chápeme, že očekáváme Ježíšův příchod o Vánocích, že zveme Pána Ježíše, aby přišel do našich těžkostí. Ale zvát Pána Ježíše a očekávat, až přijde v hodině naší smrti a při posledním soudu – to už je pro spoustu lidí poněkud „silné kafe“.

Abychom pochopili, musíme se vrátit hodně zpátky – až do doby prvních lidí. „Projeli“ všechno, byli vyhnáni z ráje, život se stal těžkým. Ale Bůh je v tom nenechal. Bůh jim slíbil, že přijde Vykupitel. A ti lidé Starého zákona z generace na generaci si předávali tu velikou touhu po Vykupiteli, žili tím voláním: „Pane, přijď!“ A když Ježíš přišel, tak zase volali: „Přijď! Přijď, Pane, do mých starostí, do mých nemocí, do mého utrpení!“ A když Ježíš zemřel, vstal z mrtvých a vrátil se k Otci do nebe a slíbil, že přijde znovu, tak nic se nezměnilo: První křesťané se toho nebáli, ale s velikou touhou volali: „Maran atha – Pane, přijď!“

Čím to je, že tato touha se u spousty lidí změnila ve strach? Jedno vysvětlení podává sv. Augustin: Co je to za lásku ke Kristu, bojíme-li se, aby nepřišel? Neměli bychom se, bratři, stydět? Milujeme a bojíme se jeho příchodu. Milujeme ho pak opravdu? Nebo máme raději své hříchy? Nuže, ty hříchy mějme v nenávisti a milujme toho, který přijde hříchy trestat. Přijde, ať chceme nebo nechceme. Že nepřichází hned teď, neznamená ještě, že nepřijde. On přijde, ale nevíme kdy. Když tě však najde připraveného, nevadí, že to nevíš.

A tak ať je letošní advent pro nás opravdu dobou touhy: Touhy po Ježíšově příchodu o Vánocích, touhy po jeho příchodu ve svaté Hostii do našich těžkostí, ale i touhy po jeho příchodu ve chvíli naší smrti a při posledním soudu. Tam bude vrchol. A cítíme-li, že po Ježíšově příchodu ve chvíli smrti a při posledním soudu zatím moc netoužíme, pak máme jeden výborný prostředek, který bychom neměli minout, a který také umí strach proměnit v touhu. Tím prostředkem je smíření s Bohem v dobré svaté zpovědi…