Pokud by se někomu z vás poštěstilo zavítat do bavorského Andechsu, rodiště naší svaté patronky, ať neopomene navštívit místní hrad a jeho knížecí kapli; naskytne se mu totiž nevšední podívaná: Na stropních freskách i nástěnných malbách je zobrazen Andechshimmel (tedy „Andechské nebe“), neboli všichni svatí, blahoslavení, případně v pověsti svatosti zesnulí příbuzní z Hedvičina rodu. Najdeme tu svatého Rassa, blahoslavené Ratharda a Mechtildu z Diessenu, hlavně však svatého Alberta z Lovaně a blahoslavenou Eufemii z Altmünsteru, které světice pravděpodobně osobně znala. Pochopitelně, že taková duchovní společnost musela mít na Hedviku nemálo pozitivní vliv.

Většina z nás podobné štěstí nemá; může se někdo z nás pochlubit tím, že má mezi příbuznými světce? A přece: Kolik z nás může s láskou a vděčností vzpomínat na mnohé své předky a příbuzné, případně sousedy a známé, kteří nás nejen uváděli do života z víry, ale také nás provázeli svou přímluvou, a hlavně, byli nám každodenním, mnohdy velmi nenápadným a prostým vzorem toho, jak lze žít v důvěrném společenství s Bohem!

Naši úvahu však můžeme rozšířit a tak trochu „obrátit naruby“: Rod, z nějž svatá Hedvika pocházela, nebyl jen rodem světců a světic; našli bychom v něm rovněž mnoho dokladů o nedůsledně praktikované víře, případy mravních selhání, ba i hříšného a pohoršlivého jednání. Hedvičina sestra Anežka je nelegitimní manželkou francouzského krále Filipa II. Další sestra, Gertruda, je sice matkou svaté Alžběty Uherské, ale zároveň se jako manželka uherského krále chová tak provokativně a neúnosně, že je velmi brutálním způsobem zavražděna. Bratr Ekbert, bamberský biskup, je mnohem víc světským pánem než skutečným pastýřem, a dokonce se zaplete do vraždy švábského krále Filipa, jíž se dopustil jeho bratranec a chráněnec Otto z Wittelsbachu. Synové Jindřich a Konrád proti sobě vedou bratrovražednou válku a vnuk Boleslav diskredituje své panování bláznivými kousky: Jednou například vtrhne do třebnického kláštera, který jeho svatá babička založila, a unese odtamtud dvě řeholnice… Jak na toto hříšné jednání svých příbuzných Hedvika reaguje? Ve Větší legendě mimo jiné čteme: „Když byla jednou dotázána, proč se po tolik dní tak tvrdě postí, odpověděla: „Je známo, že hříchy jsou napravovány tělesným postem a duše se pak pozvedají k nebi; jsou nám Bohem darovány ctnosti a věčné odměny, a tak se domnívám, že umrtvování těla postem je přínosné a užitečné“ (LM 4,7).

Chceme-li tedy dnes – v první den našich modliteb za diecézi – pamatovat před Bohem na křesťanské manžele, rodiče a rodiny, ať nás přitom neodradí ani to, že mezi svými nejbližšími nejspíš nenajdeme svatořečené osoby, tím méně však také to, že ledasčím se z dějin (a možná i přítomné doby) své vlastní rodiny rozhodně nemůžeme chlubit. Tak jako byli Hedvice jedni příbuzní povzbuzením a příkladem v její touze otevřít se daru Boží svatosti, zatímco druzí ji svými poklesky nesváděli k odsuzování a pohoršování se, nýbrž ji jen víc mobilizovali v jejím nasazení v modlitbě a pokání, ať i nám vše, co ve svých rodinách před Boží tváří objevujeme, slouží jako „odrazový můstek“ k důvěryplnému skoku do Boží náruče: věci krásné a následováníhodné, ale i bolestné hříšné.

Toužíme-li po tom, aby se naše diecéze opravdu líbila Bohu a aby věřící, kteří ji tvoří, mohli být výmluvným svědectvím o tom, že Bůh v nich a skrze ně koná skutečně velké věci, pak je třeba, abychom začali přímluvou za ty, kdo přijali svátost manželství, kdo založili křesťanské rodiny a stali se rodiči. Platí-li, že rodina je „domácí církví“, pak právě její obnova je pro růst a posvěcení diecéze (místní církve) naprosto zásadní. Budou-li tyto základy, tj. křesťanské rodiny, pevné, nebude třeba mít obavy o budovu, která se na nich postaví.

Kéž nás příklad svaté Hedviky povzbudí k velké důvěře v Boží milost, která zmůže víc, než kolik jsme s to sami připustit, a kéž nás tedy povzbudí k vroucí modlitbě za křesťanské manžele, rodiče a rodiny v naší diecézi.