Vzpomínám si na jednoho člověka z jedné z mých bývalých farností. Chtěl cosi řešit, objednal si schůzku na faře a když večer na tu faru přišel, tak přišel s flintou. Tak jsem se ho ptal, jestli to má na mě. Říkal, že ne, že jde z fary rovnou na noc na pole, kde měl zasazené brambory a divočáci mu to rozrývali, tak šel hlídat.

My jsme v dnešním 1. čtení i v evangeliu slyšeli o tom, jak se kdysi zakládaly vinice. Možná si ani neuvědomujeme, jak důležitou roli – zvláště na velkých vinicích – měly strážné věže: Ve dne v noci na nich bděl hlídač a chránil úrodu před zloději.

To je tak nádherné podobenství! To je o nás! Náš život je takovou Boží vinicí. Ve chvíli svatého křtu Bůh naši duši očistil od kamení, okopal a vysázel ušlechtilou révu: révu Božího života, která má růst, která má přinášet užitek. A vystavěl taky strážnou věž, aby Boží nepřítel tu vinici našeho života nevykradl, nezničil. Ta strážná věž se nazývá slovem „svědomí“.

Co je to svědomí? Svědomí je určitý vnitřní hlas, který konkrétní jednání označuje jako dobré nebo špatné. Každý člověk má svědomí. Vyprávěl jeden cestovatel, jak kdesi rozmlouval s nějakým primitivem: „Řekni, je to hřích, když něco ukradneš?“ „Je, pane.“ „A kdybys někoho zabil?“ „To by byl velký hřích!“ zněla odpověď. „Dobře, ale kdo ti to řekl?“ „Bůh mi to řekl“, odpověděl domorodec. „On s tebou mluví?“ divil se cestovatel. „Ano, pane, s každým mluví – tady mluví“, řekl domorodec a ukázal na srdce.

Každý člověk má svědomí – i nevěřící. Samozřejmě jinak bude asi citlivé svědomí člověka, který vyrůstal v dobré křesťanské rodině a jinak bude citlivé svědomí toho, kdo vyrůstal třeba v rodině alkoholiků. Ale přinejmenším v základních věcech každý člověk dokáže rozlišit mezi dobrem a zlem.

A přece: Setkáváme se s lidmi, kteří vyrůstali třeba i ve velmi kvalitních křesťanských rodinách a dneska jakoby ani svědomí neměli: všecko je v pohodě, nic není hříchem. Totiž tu strážnou věž svého svědomí může člověk i zbourat. Pokud svoje svědomí lehkomyslně pošlapává, pokud ho lehkomyslně překračuje. To je jakoby člověk pokaždé nějakou palicí do té strážné věže svého svědomí bouchnul.

Tak to je výzva dnešního našeho zamyšlení: Nebourat strážnou věž. Nedemolovat svoje svědomí svým jednáním.

S tím souvisí ještě jedna věc, kterou bude dobře přijmout: Že totiž pro svědomí je nebezpečné nejenom jeho trvalé a lehkomyslné pošlapávání, ale že pro svědomí a jeho funkčnost může být nebezpečný i tzv. „hřích na zkoušku“. Nikdy neříkat: „Jenom jednou. Jenom jednou to zkusím, abych poznal, jaké to nebo ono zakázané ovoce vlastně je a pak toho nechám.“ Na to pozor! Pro mafiána je nejhorší udělat první vraždu. Ty ostatní už jdou samy. Pro agenta StB bylo nejhorší udat prvního člověka. Udat ty ostatní – to už šlo samo. Pro gynekologa je nejhorší udělat první potrat – ty ostatní už jdou samy. Stejně tak tomu může být s první drogou, s první cigaretou, s prvním podvodem, s hříchy sexuality, s nedovolenými vztahy, s čímkoliv: Člověk si třeba řekne: „Jenom jednou“, ale může v sobě rozpoutat řetězovou reakci, kterou už nezastaví a která třeba pak i zlikviduje jeho svědomí, že si člověk na hřích tak nějak zvykne a svědomí mu ho už ani nevyčítá.

Tak kéž dneska opravdu prožijeme jakousi takovou vděčnost za tu strážnou věž našeho svědomí, kterou Pán Bůh vystavěl na vinici našeho života, strážnou věž, která chrání úrodu našich životů, kterou si Pán jednou přijde vyzvednout. Kéž svoje svědomí nedemolujeme, kéž ho svým životem chráníme, kéž každým upřímným obrácením zacelujeme trhliny a praskliny v té strážné věži našeho svědomí a kéž Pánu Bohu předáme jednou hojnou úrodu dobrého života, aby nám Boží království nemuselo být odňato. Tu milost nám Pán Bůh dej!