„Pane faráři, to jste se teda vyznamenal: Můj vnuk tolik roků chodil ministrovat a vy jste ho nepustil k biřmování!“ I takové hlasy se někdy v církvi mohou ozvat. Někdy je to problém. Někdy ten synek opravdu léta chodil ministrovat, ale když teď už o Boha nestojí, co s ním? Odpověď nám dává Boží slovo dnešní neděle, zvláště první čtení: Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání.

To dnešní 1. čtení vypráví o jedné pravdě, která je mezi věřícími hodně známá, zároveň je ale mezi mnohými věřícími známa možná jen na 50%. My víme – a hodně se o tom v církvi mluví – že když člověk žil hříšně, ale změnil se, obrátil se, odvrátil se od hříchů, obrátil se k Bohu, litoval, vyzpovídal se, napravil, co uměl, tak už nikdo mu nemůže předhazovat jeho minulost. Ta minulost je už pryč a je tady pouze přítomnost v dobru. Ale platí to i na druhém pólu: Jestliže člověk žil dobře, žil s Kristem, ale pak dobrý život a Ježíše opustil, tak ta minulost je už také pryč a je tu pouze přítomnost v odklonu od Boha, ve zlu.

Tak to je myšlenka dnešního prvního čtení: Pro Boha není nejdůležitější minulost člověka: ani ta špatná ani ta dobrá. Důležitá je přítomnost. A v té přítomnosti – jak nás zase učí evangelium – je důležité brát Boha vážně a neříkat mu věci, které tak nemyslím: „Ano, Pane, půjdu!“ Ale nešel…

V našich modlitbách a v liturgii mše svaté a svátostí je tolik míst, která bychom měli mít prorozjímaná, promyšlená, jestli skutečně myslíme vážně to, co Bohu říkáme: V jedné písni třeba zpíváme: „Pro Tvé jméno trpěti a mříti bude chloubou nám a ctí.“ To by člověk měl mít moc dobře promyšlené, než to Bohu řekne. V jiné písni zpíváme: „Chcem dnes býti k hluku světa hluší, otevřít tvé pravdě sluch…“ Jak je dobře si v tu chvíli, kdy to zpíváme, uvědomit: Tak opravdu? Opravdu to chci: Být hluchý k hluku světa, otevřít svůj sluch k tomu, co Ty, Pane, mi chceš teď říct? Nebo třeba při každé mši svaté kněz vyzývá věřící: „Vzhůru srdce!“ A my všichni odpovídáme: „Máme je u Pána!“ Jak je dobře v tu chvíli se ptát: Pane opravdu Ti patří moje srdce? Je u Tebe? Nebo ve svaté zpovědi někteří lidé říkají: „To jsou mé hříchy, upřímně jich lituji a polepšení slibuji!“ Možná by v té chvíli mohla zaznít otázka: A opravdu seš lepší?

V jedné farnosti někteří lidé po svaté zpovědi říkávali takovou modlitbičku: „Pane Ježíši, já tě miluji, svých hříchů lituji a polepšení slibuji.“ A traduje se, jak si to kdosi popletl a povídá: „Pane Ježíši, já Tě lituji, svých hříchů miluji a odpuštění slibuji.“ Každé naše slovo bere Bůh vážně.

A tak ještě jednou: Pro Boha není nejdůležitější minulost člověka – ani ta špatná, ale ani ta dobrá. Pro Boha je nejdůležitější přítomnost. A v té přítomnosti nás Bůh učí říkat mu jenom to, co je pravda, neříkat mu to, co vážně nemyslím, protože Bůh bere vážně každé naše slovo…