V dnešním druhém čtení zazněla myšlenka sv. apoštola Pavla: Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě, neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li umíráme pro Pána. Nad těmito slovy máme dnes spolu s Učící se církví uvažovat nad hledáním smyslu života.

Víme dobře, že je spousta lidí, kteří smysl života hledají právě v tom, že žijí sami sobě. Když se v rodině sejde pět takových sobců, tak to je potom opravdu lepší žít sám. To je jedna skupina lidí.

Pak je druhá skupina lidí, kteří třeba nejsou sobci, ale hledají smysl svého života v plytkých věcech. Tu zkušenost udělal i sv. Ignác: On rád čítával různé knihy o velkých činech slavných mužů. A když jako voják byl zraněný a musel se léčit ve špitálu, tak požádal o něco na čtení, ale neměli tam nic jiného, než životopisy svatých. A on udělal takovou zkušenost, že když přemýšlel o velkých činech velkých mužů světa, tak ho to naplňovalo potěšením, dokud na to myslel. Ale když na to přestal myslet, tak se cítil strašně vyprahlý. Na druhou stranu si uvědomil, že když se zamýšlel nad životy svatých, kteří dali život Bohu, tak ho to naplňovalo potěšením nejen, když o tom četl, ale i potom, co knihu odložil. Plytké věci, byť hezké a dobré, člověka nenaplní.

Další lidé ukládají své naděje do vědy a do techniky. Ale přijde chvíle, kdy už ani věda a technika ti nepomohou.

Pak jsou lidé, kteří žijí pro vyšší věci: pro práci, pro rodinu. To už je víc. A jistě tyto věci mají své místo i v životě křesťana. Ale je to všecko „s.r.o.“: Práci ztratíš, děti se nevyvedou, životní partner tě může zklamat. Anebo ztratíš ty nejbližší, pro které jsi žil, tak rychle, jako se to stalo před nedávnem v mé rodině: Asi před rokem jednomu vzdálenějšímu strejdovi zemřela žena na rakovinu a letos se mu syn zabil v autě a v tentýž den, kdy zemřel syn, zemřela tomu muži i jeho maminka. Druhou dceru má v zahraničí. Zůstal sám.

Jiný zase třeba žije pro něco ušlechtilého, pro pomoc bližním. To naplňuje člověka velmi mnoho. Může být obrovským požehnáním pro někoho. Ale může zakusit třeba i těžký nevděk.

A pak je tu opravdu to žít pro Pána. Papež Benedikt XVI. kdesi řekl, že totiž vynechat náboženství znamená ochudit lidstvo a člověka o vzácný zdroj. Ne že by potom těžkosti nepřicházely, ale je tady Bůh, je tady někdo, na koho ty těžkosti mohu pověsit, kdo je neomezených možností, neomezených sil, je tady někdo, komu dovoluji, aby mě těžkostmi života provedl. A toho neztratím! Když já sám se Boha nevzdám, tak ho neztratím! Ano, může se mi zdát, že Boha necítím, že mi Bůh připadá vzdálený, že mi připadá, že Bůh mě opustil, ale opak je pravdou.

Krásně to vyjadřuje jedno vyprávění, které jsem kdysi slyšel a o které se chci s vámi dnes rozdělit. Nese název Stopy v písku. Člověk vyčítá Bohu: „Bože, vždycky jsi byl se mnou, vždycky jsi byl po mém boku, vždycky jsem v písku viděl dvoje stopy: Jedny byly Tvoje a jedny mé. Proč jsi mě opustil teď, kdy jsem tě nejvíc potřeboval, proč už se mnou nejsi, proč už v písku vidím jen jedny stopy?“ A Bůh člověku řekl: „Já jsem tě opustil? Já jsem tě neopustil! Já jsem tě nesl a ty stopy, které jsi viděl – ty byly mé…“ Někdy to člověk pochopí brzy, někdy až po letech, některé věci nám „docvaknou“ jistě až na věčnosti. Ale je to zkušenost tolika generací před námi, je to i moje osobní zkušenost, je to i zkušenost mnohých z nás: Bůh člověka neopouští.

A tak vyprošujme při dnešní mši svaté sobě i našim drahým, ať nežijeme sami pro sebe, ať nežijeme pro věci nízké a plytké, ale ať žijeme pro věci hluboké, ušlechtilé. Čím hlubší a ušlechtilejší je to, čemu člověk daruje život, tím víc ho to naplňuje. Ale hlavně ať žijeme pro Pána, který je bohatstvím, které přesahuje tento čas. Nezapomeňme: Vynechat náboženství znamená ochudit lidstvo a člověka o vzácný zdroj.