Dnešní evangelium je pokračováním evangelia minulé neděle: Petr vyznal, že Ježíš je Boží Syn. My jsme minulou neděli uvažovali nad tím, jestli Ježíš je opravdu Boží Syn i pro nás osobně. Kam až dovolím Ježíšovi ve svém životě jít?

A to zažil i Petr. On vyznal: Ano, Ježíši, jsi Mesiáš, Boží Syn. A teď Ježíš jako Boží Syn začíná vypravovat o tom, že bude trpět, že bude zabit. A to Petrovi „nehrálo do not“. On si představoval Mesiáše, který jedním slovem smete Piláta, druhým slovem smete Heroda, zasedne na trůn a apoštolové budou v tom jeho království ministry.

A tu je důležitý moment: Petr si ho vzal STRANOU a začal mu to rozmlouvat. To už není ten učedník, který jde za Ježíšem, který jde za Božím Synem. Tu už se učedník sám snaží učit Ježíše, co má a co nemá dělat. Tak to taky známe: Kolik lidí chce Pánu Bohu radit: Co by měl změnit v Desateru, co by měl udělat s manželkou, co by měl udělat s politiky, co by měl udělat v Egyptě. I Petr to zažil. A Ježíš se otočil a řekl mu větu, kterou by asi nikdo z nás na svoji adresu slyšet nechtěl: „Jdi mi z očí, satane!“ V řeckém originálu je doslova řečeno: „Jdi ZA MNE!“ A o tom to je: On se totiž Petr v té chvíli dostal před Ježíše. On přestal být učedníkem a začal radit Božímu Synu, co má a co nemá dělat. Tak Ježíš mu říká: Jdi za mne.

Malé děti na výletě s rodiči zpravidla poskakují někde před nimi a občas se podívají, jestli rodiče ještě za nimi jsou. Ale s námi je to jinak! Jestli Ježíš je Božím Synem, tak já nemohu před ním poskakovat a jenom se tak občas otočit, jestli je ještě za mnou. Ježíš říká: Jdi ZA MNE!

A potom říká všem: „Kdo chce jít ZA MNOU, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ V tom slově „Kdo chce jít ZA MNOU…“, je odpověď na ten náš zmatek, kdy kolikrát opravdu nevíme, kde je levice a kde pravice, co je dobro a co je zlo, co máme dělat a kam se máme pohnout. To je Ježíšova odpověď: Pojď ZA MNOU a já ti to ukážu.

Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe. Zřekni se sebe! Ale nejde o to zříct se pivka nebo televizního programu. Tu jde o to dát na prvé místo Ježíše. Takže: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, dej mě – Ježíše – na prvé místo, vezmi svůj kříž a následuj mě. Tady Ježíš říká, že jsou věci, které nejdou v životě bez bolestí. A že některého dobra nedosáhneme, když nejsme ochotni pro to něco obětovat. To z běžného života dobře známe. Ale tady Ježíš mluví o tom, že námaha a kříže patří i k životu křesťana. My nemůžeme mít křesťanství instant. Křesťanství instant neexistuje. Sv. Augustin krásně říká: „Chtěl jsem být křesťanem způsobem, jakým nebylo možno.“ To, co vede k Bohu je náročné, ty kříže ke křesťanství patří, ale Ježíš dá sílu k jejich nesení tomu, kdo ho následuje.

Vzpomínal jeden kněz na babičku: Měla deset dětí. Pěti z nich se dívala do hrobu. Potom přišli komunisti, všechno jim sebrali, babička musela do kolchozu, doma měla zahrádku, děti, mezi tím odbíhala do práce. Nakonec na stáří ta babička úplně ochrnula, zůstala nehybná, zcela odkázaná na pomoc druhých. Ale ta babička byla tak vyrovnaná! Ten kněz si k ní chodil „dobíjet baterky“. Plná optimismu: „Pane faráři, řekněte mi: Za co se můžu modlit….“ Kříže patří k životu a Ježíš dá sílu k jejich nesení, těm, kteří jdou za ním.

Ale také platí ta další Ježíšova věta: Kdo by chtěl svůj život zachránit, kdo by se chtěl vyhnou náročnosti, křížům, ten ztratí všecko, ten ztratí věčnost s Ježíšem. K čemu ti to bude, když získáš celý svět, ale ztratíš duši?!

Tu člověk začíná chápat, že tady jde o všecko. Tady jde o to, jestli vyhraju nebo všecko ztratím.

Tak Tě prosíme, Ježíši: Pomoz nám jít ZA Tebou. Jít za Tebou i v tom, co je náročné, ale také v tom náročném jít ve Tvé síle a neztratit věčný cíl, neztratit duši, nevyměnit věčnost za trochu pozemského pohodlíčka a štěstíčka…