Spolu s Učící se církví máme se dnes společně zamýšlet nad záležitostí, které se říká autorita.

Slyšeli jsme v dnešním úryvku evangelia, že Ježíš opravdu autoritou byl: Když měli učedníci problém, tak šli za Ježíšem: Toto místo je opuštěné, bylo by dobré rozejít se , postarat se o jídlo. Ježíš rozhoduje, říká jim, co mají k jejich dobru dělat: Vy jim dejte jíst, přineste to, co máte. Oni to přijmou, udělají a opravdu to k dobru je. Nasytí se všichni. A zadarmo.

Dneska se hodně mluví o krizi autority, ať je to krize autority ve státě, krize autority v církvi, krize autority ve školství, krize autority v rodině. Mohli bychom se dlouze tady zamýšlet, čím je ta krize způsobena, jakou mírou je tato krize zapříčiněna samotnými autoritami („kde udělali soudruzi z NDR chybu“, kde udělaly chyby autority ve státě, v církvi, ve školách, v rodinách). Mohli bychom se dlouze zamýšlet, proč tolik lidí dnes není ochotno přijmout nad sebou jakoukoli autoritu.

Pojďme se na tuto záležitost podívat zase jenom z jednoho zorného úhlu: Mnohým z nás je někdo svěřen: Knězi je svěřena farnost, představeným na pracovišti jsou svěřeni zaměstnanci, rodičům jsou svěřeny děti, prarodičům jsou svěřeny vnoučata. Mnohdy jsou to lidé, na kterých nám moc záleží a kterým bychom chtěli předat to nejlepší. Co ze své strany můžeme udělat proto, abychom byli přirozenou autoritou, kterou ti naši drazí spontánně a rádi ke svému dobru přijmou…

Vzácné myšlenky nám nabízí sv. Don Bosko – veliký vychovatel dětí a mládeže 19. století. On měl zásadu: Být autoritou, kterou ti druzí budou více milovat, než se jí bát. Zkusme si teď poslechnout jeho pár myšlenek. On mluví ke svým spolupracovníkům o rovině vychovatel a žák. Ale myslím si, že ať už jsme šéfy nebo představenými v nejširším smyslu slova, každý z nás v jeho myšlenkách může najít nějaký impuls k tomu, jak být k dobru nám svěřených lidí přirozenou autoritou, kterou podřízení budou víc milovat, než aby se jí báli. Naslouchejme:

Jestliže se chcete opravdu starat o štěstí našich svěřenců a vést je k plnění jejich povinností, nesmíte především nikdy zapomínat, že zastupujete rodiče těch milovaných chlapců. Pro ně jsem pracoval vždycky s láskou, pro ně jsem studoval a vykonával kněžskou službu. A nejen já, ale celá salesiánská společnost. Synáčkové moji, kolikrát jsem musel za svého dlouhého působení uznat tuto velkou pravdu: Snadnější je vzpla¬nout hněvem než něco klidné snést, hrozit chlapci než ho přesvědčit. Řeknu dokonce, že je pro naši netrpělivost a pýchu pohodlnější vzpurné trestat než je snášet s pevností a vlídností, a tak je přimět k nápravě. Doporučuji vám lásku, s jakou jednal svatý Pavel s těmi, kdo se nedávno předtím obrátili na víru. Často ho láska vedla k tomu, že plakal a snažně se modlil, když viděl, jak jsou málo učenliví a jak se vzpírají jeho úsilí. Straňte se všeho, co by mohlo budit zdání, že podléháte návalům zlosti. Je obtížné zachovat při trestání klidnou mysl, ale je to nutné, nemá-li vzniknout podezření, že jednáme, abychom ukázali svou autoritu nebo abychom si vylili vztek. Na ty, vůči nimž máme uplatňovat nějakou moc, hleďme jako na syny. Konejme pro ně službu, tak jako Ježíš přišel sloužit, a ne poroučet. Styďme se za pouhé zdání vládychtivosti, a vládněme jim jen proto, abychom jim lépe sloužili. Tak se choval Ježíš vůči apoštolům. Snášel je, i když byli nevědomí a nevychovaní a měli málo víry. A s hříšníky jednal tak laskavě a projevoval k nim tak přátelský vztah, že jedni žasli, jiní se pohoršovali, ale někteří právě proto začali doufat, že dosáhnou u Boha odpuštění. A Ježíš chce, abychom ho následovali tichostí a pokorou srdce. Jsou to naši synové, a proto když chceme odstranit jejich chyby, odložme všechen hněv nebo se tak ovlád¬něme, jako bychom ho zcela potlačili. V mysli ať není rozčilení, v očích žádné pohrdání ani v ústech tupení. V přítomnosti mějme soucit a pro budoucnost naději. Tak se to sluší na pravé duchovní otce, jimž jde o skutečnou nápravu a polepšení. Ve zvláště těžkých případech je lepší prosit snažně a pokorně Boha, než vychrlit příval slov, která posluchače jen zraňují a viníkům nepřinesou žádný užitek.

Pokud se některá z těch myšlenek osobně dotkla kohokoliv z nás, uložme si ji ve svém nitru a pokusme se ji naplnit.