Rád bych naše dnešní zamyšlení začal několika otázkami, na které bychom si mohli hned odpovědět: Jsem s Bohem šťastný? Jsem rád, že jsem křesťanem? Neprožívám někdy pokušení vycouvat z toho? Neříkám si někdy, že by ten život byl jednodušší, kdybych Boha nepoznal, kdybych se nemusel ohlížet napravo ani nalevo a kdybych vzal život do svých rukou?

Pán Ježíš v evangeliu přirovnává Boží království k pokladu, k vzácné perle. Co si pod pojmem „Boží království“ představovat? To není jenom nebe. Nebe je plnost Božího království. Ale Boží království je přítomné už tady na zemi – v Ježíši, v církvi. Nejenom o té plnosti Božího království na věčnosti, ale i o tom Božím království tady na zemi – o mém životě s Ježíšem – Ježíš říká: To je poklad, to je vzácná perla. Nebo jak to říká náš otec biskup: Víra je výhra. Čím víc člověk vpustí Boha do svého života, tím víc to má něco do sebe.

Mohli bychom tuto skutečnost promítnout do všech oblastí života. Zaměřme se dnes pouze na jednu oblast: na oblast manželství. Dostala se mi do rukou zajímavá statistika z USA. U nás to bude asi podobné. Říká se, že statistika – řeč čísel – je nejvýmluvnější kázání. Ta statistika říká toto:

• Páry, které se berou na úřadě: 50% manželství se rozpadá.
• Páry, které se berou v kostele: 33% manželství se rozpadá.
• Páry, které se berou v kostele a chodí spolu do kostela: 2% manželství se rozpadají.
• Páry, které se berou v kostele, chodí spolu do kostela a spolu se modlí: 0,1% manželství se rozpadá.

A platí to ve všech rovinách: Život s Bohem může být náročný. Ale sečteno podtrženo: Čím víc člověk Boha vpustí do svého života, tím je to požehnanější, tím víc to má něco do sebe.

A teď k té druhé polovině našich otázek: Neprožívám někdy pokušení vycouvat z toho? Neříkám si někdy, že by ten život byl jednodušší, kdybych Boha nepoznal, kdybych se nemusel ohlížet napravo ani nalevo a kdybych vzal život do svých rukou? To pokušení může být velice silné a lákavé. Vypráví se, že když Evropané přišli do jižní Afriky, uviděli tam nějakého černocha, jak si pohrával s malým lesklým kamínkem. Jeden běloch kamínek vzal a ukazoval: „Dám ti za něj zrcátko!“ Černoch se zazubil a byl šťastný z toho, jak dobrý obchod udělal. Vyměnil kamínek za zrcátko. Ale ten kamínek – to byl nesmírně vzácný diamant. Takoví obchodníci jsou i mnozí dnešní lidé v duchovním smyslu slova. Mají v ruce diamant Božího království vymění ho za cetku.

Pokušení vycouvat, vzít život do vlastních rukou – to může být někdy velice silné. Na to vlastně „dojel“ i starozákonní král Šalomoun. My jsme v dnešním 1. čtení slyšeli jen část z jeho života. Stal se králem jako velice mladý. Byl to tehdy takový upřímně věřící mladý chlap. Věděl, že na to nemá, tak prosil Boha o moudré a prozíravé srdce. A Bůh mu ho dal. Dokud žil tak, jak Bůh od něho čekal, byla jeho vláda velice pokojná, jeho říše byla jednotná, různá jeho mudrosloví se stala součástí Bible, nechal v Jeruzalémě postavit nádherný chrám. Tak to fungovalo, dokud měl Boha na prvém místě. Ovšem na stáří došlo k něčemu, k čemu dojít nemělo. Šalomoun začal brát věci do svých rukou. Osudnou se mu stala láska k ženám z pohanských národů, což Bůh jasně zakázal. Prostě vzal to do svých rukou. A to byl začátek konce. Bůh mu jasně říká: Protože jsi ustoupil od smlouvy se mnou, proto to půjde „od deseti k pěti“. Jeho říše se pak začala drobit, jeho syn pak musel celá léta čelit válkám, nádherný chrám byl pobořen a vyloupen a lid skončil v Babylónském zajetí… Tak to dopadá, když člověk přestane hledět na Boha a „jede si po svém“. Smutně to dopadá. I dneska.

Zase příklad z roviny manželství. Snoubenci přijdou žádat o svátost manželství. A když kněz s nimi sepisuje protokol, tak zjistí, že oni mají stejnou adresu – že oni už spolu žijí normálním manželským životem. A když kněz začne uvažovat, kdo vlastně „z té višně spadnul“, tak oni se mu málem vysmějí: „Pane faráři, kde žijete? My si to přece musíme vyzkoušet, jestli se k sobě hodíme!“ Ale víte, co je zajímavé? Že totiž dříve to lidé nedělali, že totiž dříve si lidé nemuseli manželské soužití vyzkoušet předem. Nedělali to tak, že napřed spolu bez svatby žili jako manželé se vším všudy pod jednou střechou a že by si napřed pořídili miminko a ta dcerka by pak šla za družičku na svatbu vlastním rodičům. A přitom spolu vytrvali – a kolikrát v těžkých věcech. A dneska čím více si lidé manželské soužití zkoušejí před manželstvím, aby spolu vydrželi, tím víc manželství se pak rozpadá. Nezdá se vám to divné? No není to divné! Logicky: Není to Bohem požehnané. A zase: Platí to ve všech rovinách: Vycouvat z života s Bohem, vycouvat ze svátostí, vycouvat z boje, vzít život do svých rukou – na první pohled je to tak snadné a lákavé, ale sečteno podtrženo člověk „spláče nad vejdělkem“.

Náš život s Ježíšem a podle Ježíše – to je poklad, perla, výhra. Šťastný, kdo pochopil, šťastný, kdo poklad nevymění za cetku.

Snad ještě jednu myšlenku: Ježíš říká, že když člověk nalezne na poli poklad, jde, prodá všechno, co má a to pole koupí. Jestli i my jsme objevili Ježíše jako svůj poklad, můžeme se dnes ptát: Co konkrétně v mém životě znamená prodat, co mám, abych ten poklad neztratil? Pouvažujme nad tím…