V dnešním 2. čtení k nám zazněla věta sv. apoštola Pavla: „Vy žijete ne podle těla, ale podle Ducha.“ Určitě je moc dobře, když člověk ví o různých nebezpečích pro svůj život a umí je pravdivě pojmenovat. Nevědět – není řešení. A to platí v rovině přirozené a platí to i v rovině našeho života před Boží tváří. Platí to v té přirozené rovině: Jak často teď ve sdělovacích prostředcích připomínají, jak nebezpečné je, když někdo jezdí v autě nepřipoutaný nebo pod vlivem alkoholu. Nevědět není řešení. Je třeba to připomínat. A stejně tak je dobré připomínat si různá nebezpečí a úskalí pro náš život před Boží tváří, zvláště úskalí pro duši, pro věčnost. My si ta nebezpečí vlastně připomínáme denně, když se modlíme modlitbu Anděle Boží: „Tělo, svět, ďábla přemáhám.“ Jedním z těch úskalí je naše tělo, jeho pudy. Když se podíváme na člověka a vezmeme ho odshora dolů, tak můžeme říct: Hlava symbolizuje rozum. Ten má být na prvém místě. Trochu níž je srdce – to symbolizuje cit. A řekněme od břicha dolů – to jsou ty pudy. Rozum – cit – pudy: Tak nějak jde pořadí hodnot. Ale jak často člověk – jako by udělal stojku na hlavě – dokáže to pořadí hodnot doslova a do písmene postavit na hlavu, na prvé místo dát pudy, pak cit a rozum až nakonec. Jak často pudy a cit vyřadí z provozu rozum! Často když se bavím s dospívajícími lidmi o vztazích a partnerství, tak jim trošku v legraci, ale hlavně vážně říkávám: Až si někoho budete hledat nebo až to mezi vámi a někým nějak zajiskří, nevypněte rozum! Kolikrát se stane, že holka se s někým potká a teď úplně vypne rozum: Vona má chlapa! A taktéž obráceně. A vůbec neuvažuje, jestli právě tomuto vztahu může Bůh žehnat, jestli právě tento vztah mohou uzavřít a žít i před Bohem (jestli ten druhý není třeba rozvedený po platném sňatku). Lidově se tomu říká – promiňte mi ten výraz – že je do něho blbá nebo že je do ní blbý. A to je přesné. Vyřadí rozum a upřednostní pudy a cit. A je to postavené na hlavu a výsledky podle toho vypadají.

Takže to je jedno úskalí, o kterém je dobré vědět a na které je dobré dávat si pozor: tělo. Pak svět: mentalita světa, mentalita společnosti: mít všechno, mít všechno instant, tzn. snadno a hned, zapadnout, nevybočovat z řady, neupozorňovat na sebe. Kolik lidí ve zbožných krajích chodí do kostela, protože co by řekli sousedi, kdybych nešel? A když se přestěhují do města nebo do pohraničí, tak řeknou: No co by na to řekli sousedi, kdybych šel? Ta mentalita světa umí tak člověka vtáhnout a zničit. Je dobré i toto nebezpečí si připomínat.

A pak ďábel: Zvrácená duchovní bytost, která ví, kde má člověk slabá místa a kde si může přidat polínko do ohně a přihřát polívčičku, aby člověka od Boha odvedl. Nevím, jak vy, ale já jsem kolikrát udělal zkušenost, že třeba právě po zpovědi, kdy se člověk tak jaksi jasně postaví na stranu Boží, se objeví tak silná skutečnost, která se běžně neděje a která chce člověka nabourat, vykolejit, ale tam zase většinou snadno člověk obstojí, protože je posílen tou svátostí. Svátost smíření posiluje člověka. Duch Boží člověka vyzbrojuje svojí mocí.

A tak by zde možná dnes mohla zaznít otázka: Jak se jmenují konkrétně ta nebezpečí, ty příležitosti ke hříchu, do kterých mě staví moje tělo, moje pudy, moje neuspořádané city, mentalita světa, ďábel, na které oblasti je třeba zvlášť si dávat pozor. To už tak jaksi patří k duchovnímu boji: Pravdivě pojmenovat fakt, že je pro mě něco nebezpečné a ta nebezpečí v moci Boží, v síle Ducha Svatého eliminovat, protože kdo hledá nebezpečí, zahyne v něm.

„Vy žijete ne podle těla, ale podle Ducha. Jestliže s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít…“