Browse By

Co Ty pro Krista?

Je dnes svátek Nanebevstoupení Pána Ježíše. Vzpomínám si na jednu takovou „perličku“: Bavili jsme se v náboženství se staršími žáky o hoře, na které zemřel Pán Ježíš, a která se jmenuje Golgota. Říkali jsme si, že to slovo „Golgota“ v překladu znamená „lebka“ a že ta hora se právě takto jmenovala proto, že to byla popravčí hora, hora, kde se popravovali zločinci, a že ta hora snad i svým tvarem připomínala lidskou lebku. Načež jeden mladý člověk říká: „Jestli se ta hora tak nejmenovala třeba proto, že tam našli Ježíšovu lebku?!“ Tak říkám: „Co tam našli?“ – „Nebo jeho kosti!“ – Zas říkám:“Co tam našli? Nevěříme náhodou tomu, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, že i jeho tělo bylo vzkříšeno a že s tím vzkříšeným i oslaveným tělem Pán Ježíš vstoupil do nebe?“ – „Ahááá!“

Tak to je důležité, abychom měli i my na paměti: Věříme tomu. Ježíš žil ve skutečném lidském těle, skutečně na kříži zemřel, skutečně vstal z mrtvých, jeho tělo bylo vzkříšeno, 40 dní se pak zjevoval apoštolům a svým přátelům, mohli se ho i dotýkat a po těch 40 dnech s tělem i s duší vstoupil do nebe. My to vyznáváme i v modlitbě VĚŘÍM v BOHA: Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. Nejen Ježíšova duše, ale i jeho tělo.

Ale pojďme k dnešnímu evangeliu: Jsou to Ježíšova slova pronesená těsně před jeho nanebevstoupením.Jsou v nich obsaženy dva prvky: Pán Ježíš slibuje, že i když odchází, zůstane se svou církví – tajemným způsobem – zvláště v Eucharistii: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ Ale je tam také výzva: To bude váš čas. Jděte, hlásejte, učte, křtěte, nenechejte padnout to dílo, které jsem založil!

Můžeme si všimnout: Už když Ježíš vstal z mrtvých a setkal se s Petrem, který Krista zapřel, Ježíš mu nic nevyčítá, ale jenom se ptá. 3x Petr zapřel, 3x se ho Ježíš ptá: „Šimone, miluješ mě?“ – „Ano, Pane!“ – „Tak pas moje ovce, pas moje beránky! Jestli mě miluješ, ukaž mi to tím, že se budeš starat o ty, které ti svěřuji.“ Může to být i náš případ. Možná i my něco nezvládneme, „projedeme“. I nám Ježíš řekne: Dobře, stalo se. Ale teď: Miluješ mě? Jestli ano, tak mi to ukaž. Ukaž mi to třeba tím, že pro moji církev něco uděláš.

Dnes slyšíme v evangeliu, jak Ježíš to, co řekl Petrovi, rozšiřuje na všechny apoštoly: Jděte, hlásejte, učte, křtěte, nenechejte padnout to dílo, které jsem založil.

My jsme si během celé doby velikonoční k prvním čtením otevírali kroniku prvních let života církve – Skutky apoštolů. Je v nich tolik nádherných svědectví, jak apoštolové naplňovali Ježíšovu výzvu, jak pracovali i umírali pro jeho církev.

Je to výzva i pro nás. I nám Ježíš říká: Nenechej padnout do dílo, které jsem přinesl, i s tebou počítám, udělej něco pro mě.

Už v minulém čísle farního časopisu jsem se snažil upozornit na to, jak nesmírně důležité je, když kněz má ve farnosti spolupracovníky, když má lidi, na které se může obrátit, když má lidi, kteří mu pomohou ať už přímo v pastoraci anebo i ve vnějších věcech, aby kněz mohl dělat to, pro co byl především vysvěcen – tedy pečovat o lidské duše.

V jedné mé bývalé farnosti nás jednou napadlo spočítat, kolik věřících je jakýmkoliv způsobem aktivně zapojeno do života farnosti. A napočítali jsme jich asi 200. S takovým počtem spolupracovníků už může kněz ve farnosti leccos udělat.

A tak chci poprosit i v naší farnosti: V duchu toho, co bylo uvedeno v minulém čísle farního časopisu (když – tak si to můžete ještě znovu přečíst) moc prosím, aby se opravdu každý do života farnosti něčím konkrétním zapojil. Po mši svaté vám ministranti rozdají lístečky. Na těch lístečcích je obrázek trpícího Krista a motto: „To Kristus pro tebe. Co ty pro Krista?“ A já moc prosím: Zkuste ten lístek přijmout a doma (i s dětmi a vnoučaty!) poctivě zvážit, co byste pro život církve u nás mohli nabídnout a udělat vy, aby ta naše farnost byla zase krásnější a aby nám v ní bylo zase trochu líp. Zkuste svou nabídku pomoci a zapojení se do života farnosti i s kontaktem na vás na ten lístek napsat a o příštích dvou nedělích ten lístek odevzdat do krabičky připravené vzadu v kostele. Každému z vás budu moc vděčný.

Na závěr snad ještě malá vzpomínka otce arcibiskupa Jana Graubnera. Vzpomínal kdysi nato, jak ještě jako kluk měl doma pomáhat sadit brambory. Moc se mu do toho nechtělo. A tak kdosi z rodičů mu říká: „Nebuš sadit – nebudeš jíst.“ Tak šel sadit. A když potom ty brambory rostly a chodily k nim domů návštěvy, tak ty návštěvy vodil k těm svým řádkům a ukazoval, že to jsou jeho řádky.

A tak je tomu i ve farnosti: Když člověk přiloží ruku k dílu, když na tom společném díle má svůj „otisk prstu“, tím víc to člověka pak za Ježíšem i do společenství věřících táhne. Tu milost nám Pán Bůh dej!