Neděle Dobrého pastýře je nejen příležitostí k zamyšlení nad Dobrým pastýřem Kristem, ale bývá to v církvi také Den modliteb za nová duchovní povolání. Víme, že v tom žebříčku prestiže různých povolání je kněžství v očích tohoto světa velmi nízko. A tak se dnes zamysleme, jak kněžství vnímáme my, čím je kněžská služba pro nás.

Vzpomínám si na jedno děvčátko z mé bývalé farnosti, které mě vídávalo v sakristii oblékat se ke mši svaté a já jsem vždycky dělával – a dodnes dělávám – to, že než na sebe dám kněžskou štólu, což je odznak kněžství, tak tu štólu napřed políbím. To děvčátko si toho všimlo a jednou povídá: „Proč to vlastně pusinkujete?“ Tak jsem jí vysvětlil, že si toho vážím, že mohu být knězem, že je to krásné poslání, a tak že s vděčností vždycky tento symbol kněžství políbím.

Čím je kněžství pro nás… Když jsme prožívali před časem Rok kněžství, tak jsem ve svých bývalých farnostech vyhlásil takovou soutěž – zvláště pro dospělé. Kdo se do té soutěže chtěl zapojit, měl za úkol napsat vlastní zamyšlení na téma Kým je pro mě kněz. Farníci se do toho zapojili, a pak celá porota vyhodnocovala nejzajímavější práce. První cenou pak bylo DVD – hraný film právě o jednom vzácném knězi – Don Boskovi.

K tomuto našemu dnešnímu zamyšlení nad hodnotou kněžství Vám chci nabídnout zamyšlení jednoho z mých bývalých farníků, které se umístilo na druhém místě. Ať nás osloví…

Čím je pro mne kněz???
Jednoduchá otázka, o to složitější na ni odpovědět.
Již více než 50 let pobývám na tomto světě a za tu dobu jsem potkal a poznal značný počet kněží. Za všechna ta léta jsem si však ani jednou nepoložil otázku, čím je pro mne kněz. Abych na tuto otázku mohl dát odpověď, musím se vrátit mnoho let zpět.
V myšlenkách se vracím k prvnímu knězi kterého jsem poznal a kterého si dodnes velmi dobře pamatuji. Titulovali jsme ho Velebný pán a pro nás děti byl ztělesněním Boha na zemi. Není proto divu že byl velmi oblíben i mezi dospělými kteří byli ochotni udělat cokoliv, oč je Velebný pán požádal.
Přišla doba kdy tento náš kněz musel od nás odejít do jiné farnosti, a já se v průběhu let seznamoval s jinými kněžími. Každého z nich jsem srovnával s naším Velebným pánem. V mých očích žádný neobstál.
Uběhlo mnoho let a já se s naším Velebným pánem znova setkal. On už měl šedivý vlas,což mu jen přidávalo na velebnosti, a já už byl otcem dospělých dětí. Setrvali jsme spolu v dlouhém a příjemném rozhovoru. V tom se Velebný pán zeptal: „Tak co chlapče, jak je u Vás ve farnosti?“
Na tuto otázku jsem mu začal vyprávět o všem, co se ve farnosti přihodilo a taky o tom, jaký je náš současný kněz. (V mých očích byl neschopný a taky jsem to Velebnému pánovi řekl.) Po těchto mých slovech Velebný pán posmutněl a zadíval se na mne pohledem který nezapomenu. Ten pohled jakoby říkal: Tak málo jsem Tě naučil?
Ten jediný pohled stačil k tomu abych začal kněze posuzovat ne podle jejich lidských vlastností, ale podle toho jaký mají přístup k lidem. Pochopil jsem, že kněz je služebníkem Božím, nikoliv mým. Dnes už vím, že kněz je tady pro mne vždy, když je to zapotřebí. Podělí se se mnou o všechny mé radosti i starosti, je tady, když si nevím rady a potřebuji poradit, neváhá mne pokárat když se zachovám nesprávně. Tak se chová jedině přítel. Z toho vyplývá že kněz je můj přítel.
Tento přítel tady byl, když jsem se narodil a stál u mé kolébky. Tento přítel mne provázel a provází celým mým životem. Tento přítel mne jednou doprovodí na mé cestě poslední.
Budou to již dva roky, co nás opustil náš Velebný pán – můj přítel . Byl jsem a jsem z toho velice smutný, protože nás neopustil jen přítel,ale taky otec (i když jsme jej tak nikdy netitulovali).
Kněz je přítel – přítel na celý život.