To je tak nádherné evangelium! Víte, o čem to evangelium je? To vyprávění o učednících jdoucích do Emauz je vyprávěním o cestě, na kterou Bůh člověka nepozval.

Člověk se většinou domnívá, že ve svém životě jde tak nějak správně. Málokdo je přesvědčený o tom, že jde úplně špatně. Většinou si myslíme, že ta základní linie našeho života je dobrá. A přesto při pohledu zpátky víme, že ne všechny naše cesty byly správné a že někdy jsme to poznali až s velkým odstupem. Čím to je, že člověk někdy tak těžko poznává, že sešel z cesty a uvědomí si to, až si třeba natluče nos?

Na to nám odpovídá právě dnešní evangelium: Ti dva učedníci, kteří měli Pána Ježíše tak rádi a kteří po něm tak toužili, paradoxně vyrazili z Jeruzaléma právě v den, kdy tam Ježíš vstal z mrtvých. V Jeruzalémě bylo všecko vzhůru nohama, Krista ukřižovali, dokonce se pak začalo mluvit o tom, že je prázdný hrob. Ale oni nezaklekli, oni se neptali v modlitbě, jestli do těch Emauz mají jít nebo nemají. Prostě šli. Něco je vyhnalo. Obrázek cesty, na kterou Bůh člověka nepozval.

A tak je to někdy i s námi: Je to jako když člověk jede autem a teď si není tak úplně jistý, jestli jede dobře, ale ten člověk většinou nezastaví, nepodívá se do mapy, prostě šlápne na plyn a jede – však někde vyjedu. A často vyjede právě tam, kde vyjet vůbec nechtěl. A tak to může být i v životě: Je hodně cest, na které Bůh člověka nezve a na které se člověk neptá a na které člověk ve své svobodě vyrazí, ale když to potom podtrhne a sečte, tak spláče nad vejdělkem. Přece: „Já vím!“

Naštěstí člověk stárne, a když se tak trošku života ptá a učí se s Bohem žít, tak s těmi přibývajícími léty ví čím dál víc, že toho ví míň a míň a že musí pokorně prosit Boha, aby mu ukazoval, co je správné, protože mnohé věci se jako dobro jen tváří. Učit se poslušnosti: Být tam, kde mě Bůh zve a kde mě chce mít.

Tak to je jedna věc. Potom druhá věc: Ti učedníci spolu mluví o všem, co se událo. To je moc dobře, když člověk má někoho u koho se může vypovídat. Ale někdy ta lidská útěcha nestačí.

Třetí věc: K těm učedníkům se připojuje Ježíš. Ježíš jde s námi i po těch bludných cestách. To je velké povzbuzení pro rodiče, jejichž děti bloudí. Ježíš je s nimi. Pořád mají naději.

Čtvrtá věc: Ježíš se jich ptá: „O čem to cestou rozmlouváte?!“ On to věděl, on se jich nemusel ptát. Ale oni to potřebovali ze sebe dostat! To je jako když se pan farář zeptá: „Jak se máte?“ A ten člověk řekne: „Ale jo, jde to!“ A všichni vědí, že to nejde, vědí, jak je nespokojený, jak se trápí, jak si neví rady sám se sebou, jak neví, jak dál. Tak to je otázka, jestli nenajednáme s Bohem podobně. Ten hnis je třeba vymačkat, ty bolavé věci je důležité vyslovit před Bohem: Bože, co mě trápí, co mě od tebe odhání, z čeho jsem smutný.

A Ježíš vnáší světlo. To je moudrost spousty starých lidí: Něco se stane v rodině a bábinka vezme růženec. Potřebuje se zorientovat. To že si vyhrneme rukávy a začneme kolem sebe máchat rukama, to ještě nemusí být dobře. Daleko důležitější může být zorientovat se, neztratit hlavu, poznat, co v té chvíli mám dělat. A to nejlíp člověk pozná v modlitbě.

Takže ano: Mohou být cesty, na které Bůh člověka nezve, a proto se na nich člověk trápí. Ježíš je s člověkem i na těch jeho bludných cestách. Je dobře zastavit se, vypovídat se před Ježíšem, nechat vyplavit všecko to bolavé a nechat Ježíše promluvit do našeho života. Můžeme to udělat i teď…

(podle P. Vojtěcha Kodeta)