Velikonoce jsou svátky plné radosti a radost – ta se projevuje i úsměvem; úsměv patří k radosti, a tak já bych to naše dnešní velikonoční zamyšlení chtěl začít právě i tak trochu úsměvně – jedním hezkým vyprávěním, které na první pohled nevypadá nijak velikonočně, ale posléze zjistíme, že má s Velikonocemi hlubokou souvislost.

Dostalo se mi do rukou moc hezké vyprávění – nemusíme ho brát doslova; ani co do počtů ani co do faktů. Spíš v něm hledejme určité jádro věci. Nese název „Povídka fakt pravdivá“.

První den Bůh stvořil krávu a řekl: „Musíš jít na pole a po celý den budeš v úmorném vedru pracovat, mít mladé a dávat mléko člověku. Dám ti na to 60 let života.“ Kráva odpověděla:„Takový tvrdý život je moc dlouhý. Nech mě žít jen dvacet let, zbývajících čtyřicet ti vrátím.“ A Bůh souhlasil.
Druhý den Bůh stvořil psa a řekl: „Budeš celý den sedět u dveří domu tvého pána a štěkat na každého, kdo půjde kolem. Dám ti na to 20 let života.“ Pes odvětil: „Štěkat na každého dvacet let je moc těžký úděl. Dej mi jen deset let a těch zbývajících deset ti vrátím.“ A Bůh souhlasil.
Třetí den Bůh stvořil šimpanza a řekl: „Bav člověka, dělej hloupé věci a donuť lidi se smát. Máš na to 55 let života.“ Šimpanz byl proti:„Pětapadesát let mám ze sebe dělat blázna? Ani náhodou. Pes ti vrátil deset let, já ti je vrátím také.“ A Bůh souhlasil.
Čtvrtého dne Bůh stvořil člověka a řekl: „Spi, jez, hraj si, měj se rád a užívej si života. Nedělej nic, jen se bav. Dám ti na to 20 let života.“ Člověk vykřikl: „Cože, jen dvacet let? Ne, ne, to nejde! Podívej, Bože, uděláme to takhle. Kráva ti vrátila čtyřicet let, pes deset a opice taky deset. S mými dvaceti to dělá osmdesát let. Souhlasíš?“ Bůh souhlasil.
Od té doby člověk prvních dvacet let spí, jí, hraje si, má se rád, užívá si života a o nic se nestará. Dalších čtyřicet let dře jako vůl, aby uživil svoji rodinu. Pak deset let ze sebe dělá šaška pro pobavení svých vnoučat. A posledních deset let je to starý mrzout, který štěká po všech lidech okolo.

Říkám: Nemusíme to brát doslova, ale určité poučení v tom je: Čím je člověk starší, čím víc se blíží ke smrti, čím víc se blíží k té své osobní Golgotě, tím víc se – v různém smyslu slova – jeho život může podobat Křížové cestě. A byla by to děsivá a příšerná perspektiva, kdyby ta křížová cesta měla vrcholit a končit Velkým pátkem. Bohužel v takové perspektivě žije většina lidí kolem nás. Naštěstí Velikonoce nás učí o něčem jiném.

Můžeme si v těch velikonočních evangeliích všimnout jedné zajímavé věci. Zpíváme o tom i v jedné písni: Vchází dveřmi zamčenými, ukazuje pět svých ran… Tak to zpíváme o Pánu Ježíši. Rány – to je něco, čím se lidé zpravidla nechlubí. Rány, nemoci – to je něco, co lidé zpravidla před druhými skrývají. A nemusíme tady mít na mysli jenom rány těla. Mohou to být i duševní, duchovní zranění. To je něco, co mnohý člověk před druhými skrývá. Ježíš svoje rány ukazuje. Ovšem je tam jedna podstatná věc: Jsou to rány oslavené. Rány, které o Velkém pátku byly nesmírně bolavé, ale o velikonočním jitru byly oslavené. A to je naše perspektiva!

Možná, že my také nemáme odvahu svoje rány ukazovat druhým, zvlášť když jsou bolavé, citlivé. Ale jedno může udělat dneska každý z nás. Můžeme se v duchu na ty svoje rány a zranění podívat alespoň my sami a můžeme si říct: Když ty rány, ty zranění poneseme ke svému Velkému pátku s Kristem, tak s Kristem i ty naše rány budou jednou oslaveny a budou nám chloubou a ctí.

Ta nejhlubší radost je proměněná bolest. A to může být i naše perspektiva. Jde ovšem také o to nezapomenout, že Velikonoce nejsou jen vzpomínkou, ale i výzvou.