Dnes máme s Učící se církví uvažovat nad Božími zaslíbeními. Vzpomínám si, jak svého času kterési dítě vysvětlovalo, že když něco slibuje a má přitom prsty zkřížené přes sebe, tak že ten slib prý splnit nemusí. Pěkná hloupost! Budeme uvažovat nad tím, že lidé mohou klamat, ale Bůh je ve svých slibech věrný. Podívejme se na dnešní 1. čtení: Bůh slibuje Abrahámovi (který se tehdy ještě jmenoval Abrám), že jeho potomstvo bude veliké, a tak se i stalo: Z jeho potomků vznikl obrovský izraelský národ.

Tak nějak jsem si uvědomil: Kolik je třeba jen v Novém zákoně obrovských Božích příslibů! Ne pro Abraháma, ale pro nás! Nesuďte a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi, dávejte a bude vám dáno, jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. (Lk 6,37-38) Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i Syn člověka přizná před Božími anděly. (Lk 12,8) Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. (Jan 6,51) Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to. Na nemocné budou vkládat ruce a uzdraví se. (Mk16,17-18). Vezměme si jenom Nový zákon: Jeden příslib za druhým a jeden větší než druhý. Přiznejme si, že nejednomu z nás se zdá, že z té síly evangelia něco vyprchalo.

Odpověď najdeme právě v tom dnešním prvním čtení: Bůh říká Abrámovi: Vyjdi ze své země, jdi tam, kam ti ukážu, a já z tebe udělám veliký národ, požehnám tobě a ty budeš požehnáním pro druhé… A Bible říká: Abrám se vydal na cestu, jak mu Hospodin řekl. Ale to nebyla legrace! Abrám byl pastýř. Tam, kde žil, měl pastviny, tam měl své jistoty. A on měl ty své jistoty opustit a odejít i s těmi stády a spolehnout se na holé Boží slovo. A on to ve víře udělal a Bůh na svůj příslib nezapomněl.

Víte, proč se nám někdy může zdát, že ty přísliby, ta síla evangelia, jakoby vyprchaly? Často je to proto, že ta naše zajištěnost, ty jistoty, které máme a které si střežíme, právě ty překážejí působení Božímu. A naopak: Čím míň je těch lidských jistot, tím větší jistotou se pro člověka stává Ježíš.

Vyprávěl slovenský misionář, který působí na Ukrajině, o. Peter Krenický, jak se tam učí žít v té prázdnotě, v té nezajištěnosti, v té vydanosti Pánu, a jak Pán na to odpovídá. 13 let tam žije bez platu, bez zdravotního pojištění a slouží v té sociální, politické i ekonomické bídě těm lidem. Za všecky jenom jednu jeho zkušenost: Vyprávěl, jak kdesi tam na té Ukrajině postavili jakýsi farní dům. Museli si taky na to půjčit. Ten dům ještě nebyl splacený a vzala ho voda. Ironií bylo, že to byl první dům, který ta velká voda vzala. Chybělo splatit 700 dolarů. Věřitelé se pojistili tím, že napsali papežskému nunciovi do Kyjeva, že ty svoje peníze už asi nikdy neuvidí. Otec Petr musel na kobereček k arcibiskupovi do Kyjeva (jenom 2000 km). Tam se ho ptali, co se děje a on poprosil otce arcibiskupa o požehnání a slíbil, že do 30. prosince všecko splatí, že neudělá ostudu ani sobě, ani církvi, měl nějaké nápady, nějaké cesty, jak to vyřešit. Jenže byl 30. prosinec a on neměl ani korunu. Tak říkal, že večer před tím – 29.prosince – si klekl u postele, otevřel Bibli a zvedl ji nad hlavu a říká: „A teď si, milý Pane Bože, čti sám. Slůvko za slůvkem. Čti si. Každé slovo jsi dal napsat pro mě, abych se nebál žít pro jiné. Ty jsi dal slovo, že mě neopustíš a nenecháš mě potopit. Proč to teď nefunguje, proč je to teď jinak?“ Ale dlouho to nevydržel. Nohy na zemi, hlavu na posteli a začal dřímat. Ve 2 hodiny v noci 30. prosince někdo buší: Salesiáni z Košic. Vydali se navštívit spolubratry do Lvova, ale napadal velký sníh, průsmyky byly nesjízdné, tak se zastavili u otce Petra. O Vánocích prý oslovili nějaké lidi a něco vybrali, tak otci Petrovi předali obálku. S třesoucíma se rukama obálku otevřel. Bylo v ní přesně 700 dolarů. Ani pět set ani tisíc. 700 – přesně, tolik kolik potřeboval a kolik měl za 6 hodin splatit.

Říkal o. Petr, že si přece jenom neodpustil otázku: „Bože, proč až teď? Proč jsi mi nepomohl třeba už o Vánocích? Víš jak mi bylo, když jsem si představil tu ostudu, ostudu moji, jak zase pojedu na kafíčko do Kyjeva, ostudu církve? Nemohl jsi mě té agónie ušetřit?“ A Pán mu odpověděl: „Víš, jsi frajer. Nemohu nic dělat, dokud tvoje frajeřina nebude umírat. Musím ti pomoct, ať umírá tvé já, abych mohl JÁ činit ohromné věci.“

Ano, Boží zaslíbení jsou veliká, Bůh je mocný a je ve svých slibech věrný, ale mnohdy mu svazuje ruce naše velké JÁ, naše zajištěnost. Někdy je opravdu lepší nemít velké jistoty, abychom neztratili největší jistotu. Klademe si otázku: Co nebo kdo je mojí jistotou?