Dnes máme společně otevřít další velmi zajímavé téma. Máme – vedeni dnešním 1. čtením – uvažovat nad Boží vševědoucností. Co všechno ví Bůh? Kniha Sirachovcova říká, že Bůh vidí všechno. Zná věci minulé, přítomné, budoucí, zná moje myšlenky, slova, skutky, má mě „přečteného“. Všecko je před ním nahé a odkryté. Jenže…

Vyprávěl jeden kněz, jak dával přednášku jakési skupině lidí a při té přednášce řekl toto: „Představ si, že Bůh se na tebe dívá. Vžij se do toho. A ptej se, co vidí.“ A ten kněz říkal, že to bylo zajímavé sledovat, jak ti lidi začali postupně klopit oči, začali sklánět hlavy. Někteří přiznali, že si v té chvíli uvědomili, že dlouho nebyli u zpovědi a že prostě na povrch začaly vyplouvat věci, které nějakým způsobem nezvládali. To bylo to první, co je napadlo. Že Bůh vidí to, co by raději ani vidět neměl.

Víte, a to je odpověď, proč dneska vlastně tolik lidí ani o Boha nějak moc nestojí a nechtějí s ním žít a když už s ním žijí, tak se mnozí v jeho přítomnosti ani necítí nějak dobře a necítí se dobře při modlitbě a necítí se dobře v kostele, protože vnímají ten pohled Boha na věci, za které se stydí a které by Bůh ani vidět neměl a pro které Bůh – alespoň v pohledu těch lidí – zvedá varovně prst.

A mnozí z těch lidí za ten postoj ani nemohou. Protože mnozí se s tím postojem setkali už tolikrát ve svém životě, ve své rodině, mezi spolužáky, mezi spolupracovníky, mezi sousedy. Kolikrát už to začíná v rodině, kdy to dítě třeba už ze strany rodičů vnímá, že ti rodiče jsou upnutí na jeho chyby, kdy to dítě slyší: „No podívej se, ta Růženka, jak už krásně hraje na klavír a ty si neumíš ani zavázat boty!“ A pak to třeba pokračuje ve škole: „No, podívej se, ten Pavlík, zase má jedničku a ty s bídou 4 minus.“ A spolužáci dokážou bodnout člověka, že má nějaké to kilo navíc a spolupracovníci tepat chyby a sousedi si dokážou přisadit. A najednou člověk má obrovské problémy se sebepřijetím, nemůže se na sebe podívat, vidí, jak druzí vnímají jeho omezení, jeho neschopnosti, jeho chyby, jeho povahové vlastnosti. A najednou člověk ty posudky a odsudky, které zakusil ze strany druhých, si začne promítat i do Boha. A začne prožívat myšlenku: Proč by Bůh byl jiný? Když se Bůh na mě dívá, tak se dívá na moje chyby, na moje neschopnosti, na moje selhání a zvedá prst.

A to je úplně vedle. To potom se člověk nediví, že někdo nesnese myšlenku Božího pohledu na sebe, nesnese Boží přítomnost v modlitbě, nesnese Boží přítomnost v kostele a vyhýbá se Bohu, vyhýbá se modlitbě, vyhýbá se kostelu, vyhýbá se zpovědi. Ale Bůh je jiný! Ten Boží pohled na člověka je jiný! Ježíš nepřichází jako ten, kdo primárně zvedá prst. Ano, on zvedne i ten prst – ale pro dobro člověka. Jako by řekl: „Hele, pozor, buď opatrný – pro tvoje dobro.“ Ale Ježíš nepřichází jako ten, kdo na prvém míst zvedá prst, Ježíš nepřichází ani jako ten, kdo na prvém místě hledí na to, co neumím a v čem jsem omezený a v čem selhávám.

Ano, Ježíš mě vidí. Mohu vnímat ten jeho pohled na sobě. Ale co vidí?! Vidí svoji milovanou Marušku, vidí svého milovaného Pavlíka, vidí člověka, do kterého vtiskl svůj obraz. A dívá se na člověka asi tak jako když se někdo do druhého zamiluje a teď po něm kouká a ptá se: Co ten druhý? Vnímá to, že po něm koukám, vnímá to, že mám oči jenom pro něho? Nekouká na někoho jiného? Všimne si toho? Odpoví? On se dívá na mě, ale ten jeho pohled je úplně jiný, než jsem kolikrát zakusil ze strany lidí. On je ten, který říká: „Máš problém, tak pojď, ukaž, podíváme se na to, popovídáme si o tom, pořešíme to. On je taky mnohdy jediný, kdo to nebo ono může s námi pořešit a vyřešit.

A jestli člověk toto pochopí, tak vyhrál. To je potom úplně jiný rozměr křesťanství. To je potom 3D.

Tak zkusme i teď vnímat ten Ježíšův pohled na sobě. Vidí svého milovaného Pavlíka, svoji milovanou Marušku – vsaďme si tam každý svoje jméno. Vidí krásu, vidí dobro v člověku – to na prvém místě. Ano vidí i chyby, vidí i omezení, vidí i selhání. Ovšem je jiný: Tam, kde lidé posuzují, tam, kde lidé odsuzují, on říká: Můžem to řešit.

To vědomí si odnesme jako dar této mše svaté…

(Podle P. Vojtěcha Kodeta)