Evangelium o povolání apoštolů… Máme si dnes spolu s „Učící se církví“ připomenout, proč je naše církev také církví apoštolskou. V modlitbě Věřím v jednoho Boha vyznáváme: „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, APOŠTOLSKOU církev. Co to znamená, že naše církev je apoštolská a jak se to dotýká našich životů…

Předně to byli apoštolové, kteří Ježíšovo učení roznesli do světa. To bylo hlavní poslání apoštolů – hlásat. Hlásat Krista, zachytit pro něj druhé.

V tomto apoštolském poslání dnes pokračují biskupové. Každý biskup je nástupcem některého z apoštolů. Když apoštolové hlásali Krista, vložili pak ruce na své nástupce, ti pak na své nástupce, ti pak na další a tak se vlastně apoštolská posloupnost předává až dodneška. I náš otec biskup je nástupcem jednoho z apoštolů.

I zde platí: Hlavním posláním biskupa – nástupce apoštolů – je hlásat. Vzpomínám si, jak jsem před časem v jedné mé bývalé farnosti přivítal otce biskupa a požádal jsem jej, aby věřící povzbudil ve víře a v životě s Kristem a on na to krásně řekl: „No, to mám přímo v popisu práce: A ty, Petře, až se obrátíš, utvrzuj své bratry!“

Biskup pak má k ruce spolupracovníky – kněze. I jejich hlavním úkolem je hlásat. Není hlavním úkolem kněze opravovat kostely, i když i to už tak nějak ke „kněžskému chlebíčku“ patří. Hlavním úkolem kněze ovšem je hlásat Krista, snažit se pro něho zachytit druhé.

No a kněz má mít spolupracovníky ve vás – ve věřících laicích. I věřící laik má žít apoštolský rozměr své víry. Nenechat si to pro sebe, zachytit pro Krista druhé. Vyprávěl otec arcibiskup Jan Graubner, jak kdysi jako farář připravoval na sňatek určitý pár snoubenců. Nevěsta nebyla ani pokřtěná. Chtěl jí zvěstovat základy víry, základy evangelia, a když s tím začal, tak zjistil, že to děvče už mnohé zná. Tak ho zajímalo, kde k tomu přišlo. A to děvče řeklo: „Víte, moji rodiče byli komunisti, já jsem do náboženství chodit nemohla. Ale chodila do náboženství moje kamarádka a ta mi vždycky vyprávěla, co tam bylo.“ Takže vlastně už školačka ukázala někomu Krista. To mohou i děti a často to dělají. Přivedou kamarády. A je to krásné.

A můžeme a máme to dělat i my dospělí: Možná znáte nebo máte i docela blízko k někomu, kdo dříve do kostela chodil a pak Ježíše opustil. Určitě by nebylo na škodu někdy tomu člověku říct: „Chybíš nám!“ Anebo někdo už do kostela nechodí, protože už je nemocný, starý, už nemůže. Určitě by bylo dobře takového člověka navštívit a nabídnout mu: „Pan farář i navštěvuje nemocné, nechcete, aby se za vámi zastavil taky? Já vám to zprostředkuji.“ Nebo někdo z vašich blízkých, z vaší rodiny, už třeba dlouho nebyl u svátostí, vy půjdete ke zpovědi, můžete mu říct: „Nepůjdeš se mnou?“

Tak zkusme pouvažovat nad tím, koho třeba konkrétně a jak oslovit. Proto je naše církev apoštolská, že stojí na základech apoštolů a apoštolský rozměr je silným prvkem v životě církve v celých jejich dějinách až podnes – od představených církve až po posledního člověka v kostele. Ať je církev apoštolskou i skrze nás…