Sv. Jan nám ukazuje Ježíše jako Božího Beránka, který snímá hříchy světa. To slovo „snímá“ je od slova „sejmout“. Ježíš přišel sejmout hříchy světa tím, že je vzal na sebe. A přišel sejmout, vzít na sebe nejenom hříchy, ale i všecko to negativní, co hříchy působí.

My víme, že svět byl stvořen jako dobrý, byl stvořen v úžasné harmonii. Člověk byl stvořen v úžasné harmonii. Byl stvořen jako bytost neschopná trpět, neschopná zemřít. A hřích to všecko rozmetal: Člověk se stal schopným trpět, zemřít, prožívat bolest, strach, úzkost, smutek, opuštěnost, únavu, tíhu viny. A to všecko Ježíš přišel z člověka sejmout tím, že to všechno vzal na sebe, tím, že on sám to všechno bolavé prožil. Ježíš prožil strach, úzkost – takovou úzkost, že se v Getsemanské zahradě potil krví. Prožil opuštěnost. Vžijme se do toho: Ježíš se Getsemanské zahradě modlí, potí se krví a učedníci spí. Ježíše ta opuštěnost zvedne od modlitby: „Petře, spíš?“ Ježíš prožil smutek: „Moje duše je smutná až k smrti!“ Ježíš prožil únavu: Když navázal rozhovor se samařskou ženou, seděl u studny, protože se cítil unavený. Prožil i pláč: Plakal nad Lazarem, nad Jeruzalémem. A prožil i tíhu hříchů – nikoliv svých, ale našich. Tíhou hříchu je pocit, že mě Bůh nemiluje, že mě Bůh opustil. Ježíš na kříži zakouší zkušenost hříšníka: „Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ A nakonec prožil Ježíš i lidskou smrt.

A to všecko prožil, aby vzal na sebe naše hříchy, ale i naše bolesti, naši únavu, naše úzkosti, naše strachy, naši opuštěnost, náš smutek, náš pláč. Ježíš tím, že všecko to bolavé vzal na sebe, tím všecko to bolavé v našem životě vykoupil a my z toho můžeme čerpat.

Dneska se mluví o tzv. Kristoterapii. To bolavé v našich životech léčit Kristem. Doporučuje se, když člověk prožívá něco těžkého, představit si Krista v nějaké situaci, jak ho představuje evangelium – v podobné situaci, ve které se aktuálně nacházíme: Když budu prožívat strach, úzkost, v duchu obejmout Krista v Getsemanské zahradě: „Ježíši, ať tvoje úzkost uzdraví tu moji.“ Když budu nad něčím plakat, obejmout Krista ve chvíli, kdy pláče nad Jeruzalémem: „Ježíši, ať tvůj pláč uzdraví ten můj!“ Když budu prožívat opuštěnost, obejmout v duchu Krista ve chvíli, kdy stojí nad Petrem v Getsemanské zahradě: „Petře, spíš?“ – „Ježíši, ať tvoje opuštěnost uzdraví tu moji.“ Když budu prožívat únavu, obejmout Ježíše v té chvíli, kdy sedí unavený u studny: „Ježíši, ať tvoje únava uzdraví tu moji!“ Když budu prožívat fyzickou bolest, obejmout Krista bičovaného: „Ježíši, ať tvoje bolest uzdraví tu moji!“ Když budu prožívat tíhu viny, obejmout Krista na kříži: „Ježíši, ty jsi na kříži tu moji vinu, tu tíhu prožil, ať tvoje krev na mě proudí, ať tu vinu i tu tíhu viny odplaví!“ A když budu umírat, tak zase obejmout Krista ve chvíli, kdy umírá na kříži: „Ježíši, i moje smrt je tvojí smrtí vykoupená, zlomil jsi její bodec, pomoz mi pokojně spočinout ve tvé náruči!“

To funguje: Když si představím Ježíše v podobné situaci, jakou prožívám, když ho s vírou obejmu, když poprosím ať on svými bolestmi uzdraví ty moje, tak Ježíš to udělá. Dvojím způsobem. Buď opravdu uzdraví ty moje strachy, úzkosti, bolesti, únavy, opuštěnosti, smutky, anebo dá duchovní sílu tyto situace prožívat s ním.

Mohli bychom pokračovat. Vidíme, jaká hloubka je v té větě, kterou slyšíme při každé mši svaté: „Hle, Beránek Boží, který snímá – bere na sebe – hříchy světa i všecku bolest, kterou hřích do světa vnesl!“ Kéž se nám ta hloubka vybaví, kdykoliv tuto větu při mši svaté uslyšíme! A kéž toho i náležitě využijeme!