Slavíme dnes svátek Ježíšova křtu. Máme si dnes mj. povyprávět o křtu, také o rodičích a křestních kmotrech. Co se požaduje od rodičů, k čemu je kmotr a kdo jím může být – to bude téma dnešního našeho zamyšlení. Ale začít je třeba někde úplně jinde.

Začít je třeba tím, že si připomeneme, že křest je obrovský dar, ale i obrovský závazek. Je to obrovský dar – spojuje člověka s Bohem na život a na smrt. Křest vlévá tu kapku lidské lásky do oceánu lásky Boží. Ale je to i obrovský závazek. Čeká se, že pokřtěný člověk bude také s Bohem žít. Čeká se, že to nebude jenom o tom: „Bože, co dáš Ty mně?“ ale že to bude i o tom: „Bože, co dám já Tobě?“

Kolik už bylo diskuzí o tom, kdy děťátko může být pokřtěno! Řád církve obsažený v Kodexu církevního práva říká, že ke křtu dítěte je potřebná odůvodněná naděje, že dítě bude ve víře vychováno. Samozřejmě ideálem je, aby rodiče byli oba praktikujícími křesťany. Nicméně, jak jsme si o tom vyprávěli před nedávnem, kolik je rodičů, kterým víra a křesťanská výchova nebyly dány, ale kteří cítí, že ty věci mají hodnotu, chtějí je dětem předat, nechají je pokřtít a když přijde čas, opravdu je přihlásí do náboženství, dovolí jim chodit do kostela, dovolí jim ministrovat, chodit do scholy a jiných křesťanských part a u leckterého dítěte se tak rozběhne krásný křesťanský život. Často říkávám: Dítě si svoje rodiče nevyvolilo a je třeba stavět hlavně na jejich dobré vůli. A jestli faráře podvedou, Boha nepodvedou.

Kmotra ovšem je možno vybrat. Kmotr má svému svěřenci pomáhat na jeho cestě za Kristem, a v případě, že by se s rodiči něco stalo, pak přebírá úplně zodpovědnost za toto dítě. Tady vidíme, jak je důležité, aby rodiče – třeba i pro případ, že by se s nimi něco stalo – měli jako kmotra někoho, o kom vědí, že by to jejich dítě bylo v dobrých rukou, a to lidsky i duchovně. Kmotr je vlastně jakýmsi ručitelem křesťanské výchovy. A to je jako v bance: Ručitelem může být jenom ten, kdo sám má. Ne ovšem v penězích, ale v životě s Bohem. Na kmotra jsou tedy i Kodexem církevního práva kladeny daleko vyšší požadavky. Má být pro dítě vzorem křesťanského života. Proto se po kmotru požaduje, aby sám byl pokřtěný, biřmovaný, pokud s někým žije, aby to bylo v křesťansky uzavřeném manželství, pokud má svoje děti, aby především ty svoje děti poctivě vedl k Bohu, no a aby s Bohem žil, tzn. aby, pokud mu v tom nebrání vážný důvod, každou neděli se setkával s Ježíšem při mši svaté, aby přistupoval ke svaté zpovědi a ke sv. přijímání a také po té obyčejné lidské stránce, aby byl pro dítě vzorem.

Někteří lidé říkají: „Kdysi ta laťka tak vysoko nebyla!“ Je pravdou, že kdysi, když naše země byla víc katolická, tak se křesťanská výchova předpokládala jaksi automaticky. No a potom později, když nastal útlak církve a nebylo biskupů a biřmování v některých farnostech bylo 1x za čtvrtstoletí a lidé byli pro svoje postoje pronásledováni, tak se prostě nad určitými věcmi „přivíraly oči“. Dneska ovšem už je situace jiná. Už přes 21 let máme svobodu, nikdo ničemu nebrání, každý, kdo chtěl, už mohl všechno dát do pořádku, tak není důvod oči přivírat, spíše je třeba ty oči dokořán otevřít a podtrhnout, že tady o cosi jde.

A tak si to shrňme: Křest je velkým darem, ale i velkým závazkem. Rodiče dítěti křtem mnoho dávají a k mnohému sebe i dítě zavazují. Pokud možno, má mít dítě kmotra, ručitele křesťanské výchovy, který nejen slovem, ale také příkladem bude dítě uvádět do krásy a hloubky života s Kristem. Kéž je tomu tak i dnes, kéž je tomu tak i v naší farnosti!