Když se lomil letopočet, když končil rok 1999 a začínal rok 2000, mladým lidem se velice líbil ten příměr, že jednička z toho starého letopočtu se právě v době vánoční – u Ježíšových jesliček – sklonila ve dvojku toho nového letopočtu 2000. Víme, že dvojka připomíná klečící postavičku, zatímco jednička je taková sebevědomá, vzpřímená číslice.

I v tom dnešním evangeliu můžeme vidět tu jedničku a tu dvojku. Jednička – sebevědomá, vzpřímená – to je král Herodes, který chce být ten první, ten, který sáhne i na život nevinných dětí, aby si zachránil trůn.

A potom postava těch mudrců od východu, kteří zdaleka nebyli bezvýznamní, o kterých ale evangelium říká, že před Ježíšem padli na zem a klaněli se. V podobě dvojky – klečící postavy. Nechtěli být první. Věděli, že první je někdo jiný.

Nikdy o sobě neříkejme: Chci být jednička. To by bylo velmi falešné. První je někdo jiný. A nejsprávnější postoj před Bohem, před tím prvním, je postoj pokory, klanění, adorace. Vždycky to vědomí: Kdo je Bůh a kdo jsem já?

Aby to naše zamyšlení vyústilo do něčeho praktického: Učím děti, že slušný člověk, když někam přijde, tak pozdraví, když odněkud odchází, tak se rozloučí. A tak je tomu i v kostele. Je vždycky moc dobře, když člověk přichází do kostela a ví, že tu není jenom vzduch a kulturní památky, ale že je tady ve svatostánku živý Ježíš. Je krásným zvykem pozdravit Ježíše pokleknutím na pravé koleno – až k zemi. Stejně tak je krásným zvykem při odchodu z kostela rozloučit se s Ježíšem pokleknutím na pravé koleno – až k zemi. (Samozřejmě kdo poklekat nemůže, kdo má artrózu nebo jiné zdravotní problémy, ten se hezky ukloní.) Ať už jsme zdraví nebo nemocní, neměli bychom ale dělat „zalomená kolena“ a pukrlata. Někdy to vypadá dost strašidelně. Nemocní se s vírou a úctou ukloní a my zdraví nebojme se sklonit to koleno až k zemi. Nestyďme se být před Pánem tou skloněnou postavičkou. Kdo je Bůh a kdo jsem já? Je to vyznání naší víry.

Ale můžeme tu myšlenku ještě rozšířit: Nemusí jít jen o postoje těla. Může jít i o postoje naší vůle, celé naší bytosti. Kdo je Bůh a kdo jsem já? Nebylo by dobře, kdyby člověk i v této rovině chtěl být jedničkou, kdyby chtěl být sám sobě normou, co je dobré a co je špatné, co bude dělat a co nebude. Takové jedničky často končívají nedobře. Nebojme se i v této rovině být skloněnou postavičkou před tím, který skutečně je první. I toto je vyznáním naší víry.

Kéž i dnes u Ježíšových jesliček leckterá ta sebevědomá vzpřímená jednička skloní se ve dvojku, v klečící postavičku tváří v tvář tomu, který je první. To je jeden z nejnádhernějších postojů, jakých je člověk schopen…

(První polovina promluvy – podle Mons. Josefa Hrdličky)