Bylo to v jednom starém filmu či seriálu (snad to byl seriál Taková normální rodinka): Byla tam jedna taková kouzelná zápletka o tom, jak jedna podivínská, leč asi taky autoritativní babička rozhodla, že rodina bude uprostřed parného léta slavit Vánoce. A tak rodinka přišla z venku v plavkách, všichni si museli obléct zimní oblečení, nastrojit stromeček, zazpívat koledy, atd.

Proč to vzpomínám zrovna dnes? Je dneska svátek Svaté Rodiny nazaretské, potažmo je dneska také svátek našich křesťanských rodin. Tento svátek vždy připadá na dobu vánoční, tedy na dobu, v níž mnozí lidé (také v rodinách) jsou k sobě jaksi pozornější, mají k sobě jaksi blíž. A to vyvolává až provokativní myšlenku: Což takhle udělat si Vánoce i mimo ně? Nemyslím, že bychom museli zrovna v červenci strojit stromeček a zpívat koledy, ale myslím, že je docela dobře tu pozornost, ten cit jednoho ke druhému přenášet i do všedních dní celého roku. A kolikrát stačí opravdu maličkosti.

Vzpomínám si na vyprávění jedněch manželů, kteří měli doma třešňový sad, a kteří vzpomínali na to, jak ta žena (romantička) se strašně těšila, až bude 1. máj, jak se s manželem večer projdou rozkvetlým třešňovým sadem. Když přišel 1. máj, večer zrovna pršelo. Kolik chlapů by řeklo: „No tak dneska nic, půjdeme tam, až bude líp.“ Ale ten muž ne. Ten muž, když žena na chvíli někam odešla, vyrazil do třešňového sadu sám, natrhal pár rozkvetlých větviček a vyzdobil jimi pokoj. A ta žena byla „v sedmém nebi“. Nebo vzpomínala ta žena, jak manžel musel kdysi velmi brzo ráno vstávat a někam odjet. Žena ještě spala, a když se vzbudila, tak na jejím nočním stolku ležel lístek se třemi slovy: „Mám Tě rád!“ A protože věděla, že je to pravda, udělalo jí to nesmírnou radost.

Kolik je takových maličkostí, příležitostí, možností, jak si udělat Vánoce nejen o Vánocích. A stojí to za to!