Dnes odpoledne jsme s dětmi prožili krásnou a působivou vánoční mši svatou. Snažili jsme se uvědomit si, proč Ježíš přišel jako člověk na tuto zemi, že totiž přišel právě proto, aby nám pomáhal odstraňovat, co je v našich životech nedobré, aby nás jednou mohl přijmout.

Jak jsem říkal už v neděli, prožívali jsme během adventu s dětmi snahu, kterou jsem nazval „Můj největší problém“. Děti, které se do toho chtěly zapojit, vybraly si jednu věc, která se jim nedaří, nějaký nedostatek, nějaký hřích, třeba ten, kterého se dopouštějí nejčastěji, nebo který jim na nich nejvíc vadí, dostaly tabulku s daty jednotlivých dní až do Vánoc a měli jsme za úkol vždycky večer před spaním vyhodnotit si, jak se nám ten den dařilo naše předsevzetí plnit. Komu se to ten den podařilo, vybarvil si políčko zeleně, kdo to ten den „projel“, vybarvil si ho červeně. A dnešní den byl vrcholem. Bylo velice působivé, když dnes při té odpolední mši svaté děti přinášely ty svoje vyplněné tabulky k Betlému, k Ježíškovým jesličkám jako svůj dárek. Ta zelená políčky (bojoval jsem a zvítězil jsem), byla jistě velikým darem pro narozeného Ježíše. Ale pak jsem dětem říkal: „V tom Betlémě je jenom figurka Ježíška. Ale tady na oltáři bude za chvíli živý Ježíš, skutečný.“ A tak ty vyplněné tabulky byly přeneseny od Betléma na oltář, položil jsem je pod korporál a pak po proměňování jsem na ně postavil kalich s Ježíšovou Krví, ať právě do těch červených políček, do míst, která nezvládáme, proudí Ježíšova Krev a ta místa uzdravuje, ať Ježíš nám pomáhá zvládat to, co my sami nezvládáme. To není sentiment, to je skutečnost. Právě proto Ježíš přišel.

V tom dnešním půlnočním zamyšlení bych na toto téma chtěl navázat. Chci vám přečíst jedno krásné svědectví o jednom prazvláštním dárku pro narozeného Ježíše a naopak o jedinečném obdarování člověka ze strany Krista. Je to svědectví Antonína Maria Sohlera, které bylo před několika lety otištěno v časopise Světlo a nese název Ježíškův dar: Přesně deset let – od 15 do 25 let věku – jsem patřil do velké „rodiny kuřáků“. Během této doby jsem se asi desetkrát pokoušel zbavit se této nepohodlné náruživosti. V postě se mi to sice podařilo takřka na sedm týdnů, ale při velikonočním aleluja se znovu probudila chuť po modrém dýmu. Nikdy se mi vlastními silami nepodařilo osvobodit se od této vášně, a čím déle jsem kouřil, tím řidší byly pokusy s kouřením jednou provždy skoncovat. I když jsem měl období, že jsem vykouřil 40 cigaret za den, nikdy mě nenapadlo, abych prosil Boha o pomoc. Ale co jsem nedokázal s vypětím všech svých sil, to mi chtěl Ježíš darovat zdarma. Tak jako v minulých letech rozhodl jsem se i v adventě 1990, že se zřeknu kouření. Ale již po několika dnech jsem to vzdal. Zklamaný opětovnou porážkou jsem před Vánocemi přišel na nápad poprosit Boha, aby mi pomohl. Vážně jsem začal pomýšlet na to, že se pokusím přinést Dítěti v jesličkách nějakým způsobem moji vášeň jako dar. Stále více však rostlo ve mně přesvědčení, že Ježíšek můj dar neodmítne. Tato myšlenka mě neopustila a nakonec mi bylo jasné, jak budu postupovat.
Na Štědrý den se sešla celá naše rodina, rodiče, moji tři sourozenci a já. Celý večer jsem myslel na rozhodující okamžik, jak uskutečnit svůj záměr. Zpíval jsem tehdy ve sboru sousední farnosti. Protože sbor zpíval na půlnoční, opustil jsem rodinné posezení jako první. Šel jsem sám zasněženou krajinou. Na ulici nebylo nikoho. Modlil jsem se a sbíral odvahu, protože vždy, když jsem si něco předsevzal, byl jsem nakonec znepokojený a nejistý. Během celé půlnoční v kostele svatého Mikuláše jsem se snažil být soustředěný. I při blahopřáních mezi lidmi na kůru jsem byl rezervovaný. Nakonec jsem si našel klidné místo a klekl jsem si. Chtěl jsem se soustředit a čekat, až se konečně začne kostel vyprazdňovat. Trvalo to dlouho, protože byl zaplněný do posledního místa. Pozváni kolegů, abych už s nimi odešel, jsem zdvořile odmítal. Po nějakém čase byli všichni venku. Už jsem slyšel jen kostelníka, který uklízel po bohoslužbě. Většinu lamp a svíček již zhasil. Světlo už svítilo jen u jesliček u bočního oltáře. Přesně tam jsem chtěl jít. Rychle jsem prošel středem kostela a zamířil k Betlému ještě dříve, než kostelník vyšel ze sakristie, aby zavřel kostel. V ruce jsem pevně svíral v kapse kabátu krabičku cigaret. Stanul jsem před Božským Dítětem, které leželo s rozepjatýma ručkama a mile se na mě usmívalo. V naději, že mě nikdo nevidí, vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a položil k Je-žíškovi. Přitom jsem se modlil: „Dnes ti, bohužel, nemohu dát více než svoji vášeň. Přijmi tento můj dar a osvoboď mě konečně od mojí závislosti.“ S úlevou jsem vyšel z kostela. Venku ještě stáli poslední lidé. Prošel jsem rychle kolem nich, protože mi nebylo do řeči. Tiše jsem se vracel domů. Tma a vánoční ticho mi dělaly dobře a já jsem měl jistotu: Ježíšek mě vyslyšel. Když jsem druhý den vstával, byl jsem zvědavý, jak se budu cítit, protože moje první myšlenka patřila vždy cigaretě. Ale k velkému překvapení jsem na ni neměl vůbec chuť. Tak tomu bylo po celý den. A nezměnilo se to ani druhý, třetí ani v žádný další den. Od té události už uplynulo 15 let. Už nikdy jsem neměl pokušení zakouřil si cigaretu. Ten Štědrý den se však stalo ještě něco. Tehdy jsem ještě nechápal, že Ježíšek má pro mě připravený dárek. V následujícím roce se ve mně probudila touha po kněžském stavu. Od té doby ve mně rostla láska k Ježíši. Co všechno jsem se od něho od té doby naučil! A vždy, když o Vánocích sám sloužím půlnoční mši svatou, vzpomenu si na ony Vánoce, kdy mě Pán osvobodil od mé závislosti, aby mi daroval sám sebe.

A to je příležitost k otázce pro nás: Co položím já jako dárek k Ježíšovým jesličkám? Možná opravdu některé věci se v našem životě změnily, pohnuly kupředu. To je radost. A pro Ježíše je to velký dar. A pak co položím pod ten kalich s Ježíšovou Krví, co se mi nedaří, co je v mém životě bolavé, nedostatečné, rozbité, zlé? Do čeho potřebuji nechat proudit Ježíšovu uzdravující Krev? I to všechno Ježíš přijímá jako dar a jistě ani on se v obdarovávání člověka nenechá zahanbit.

To ať je radostným poznáním této noci, to ať je radostnou jistotou i pro všechny všední dny, které jsou před námi…