Chtěl bych naše dnešní zamyšlení začít trochu netradičně – jednou indiánskou povídkou:
„Na konci jedné indiánské vesnice žil starý Indián. Hned za jeho wigwamem se zvedala veliká hora. Všichni chlapci v indiánské vesnici toužili po tom, aby na tuto horu mohli vystoupit. Jednoho dne se vypravila na cestu skupina chlapců. Indián čekal dlouho. Nakonec uviděl prvního chlapce, který se vracel z hory. V ruce držel větvičku vrby. Starý Indián se zasmál: „Ty jsi nedošel daleko, došel jsi k potoku, který teče z hory.“ Za chvíli se vracel druhý chlapec a v ruce držel větvičku osiky. Indián na něj mrkl a řekl mu: „Ty jsi došel dále – až tam, kde končí prérie a hora se začíná zvedat.“ Pak přišel další chlapec s větvičkou smrku. Indián ho pochvá¬lil: „Ty už jsi stoupal, ale vrátil ses při prvních překážkách.“ Uplynula drahná chvíle a přišel chlapec s větvičkou jalovce, pak přišel chlapec s kvítkem protěže. Slunce už pomalu zapadalo, když se vrátil urostlý chlapec. Ne-nesl v ruce nic, ale oči mu zářily štěstím. Indián vstal, šel mu vstříc a řekl: „Tam, kam jsi došel ty, už neroste nic. Ale vidím ti to v očích, je to napsáno na tvém čele. Došel jsi až na vrchol a viděl jsi ozářené moře.“

Jak tato povídka souvisí se svátkem Krista Krále? Křtem začala naše cesta s Kristem a za Kristem, cesta, která se podobá náročnému výstupu na vysokou horu. Cesta, během které se dětská nejprve hravá a nenáročná víra má měnit ve víru dospělého člověka, který se nezalekne překážek, který umí Ježíši třeba i hodně nabídnout, pro kterého se Ježíš stane nikoliv jednou z možností, ale skutečně Králem – tím prvním a nejdůležitějším v životě.

Někdy to bývá jako s těmi indiánskými chlapci: K výstupu na vysokou horu se vydali mnozí. Když se ale setkali s náročností, s překážkami, mnozí z těchto mnohých se vrátili zpátky. Někteří došli k 1. sv. přijímání, někteří došli do 6. třídy v náboženství, někteří došli třeba i k biřmování nebo ke svatbě v kostele, ale když přišly těžkosti, když přišly překážky, když přišly nároky, otočili se a vrátili se zpět. Možná i tak nějak zatrpkle žmoulají v ruce větvičku, která jim jejich cestu připomíná, mají potvrzení o 1. sv. přijímání, mají možná jedničku z náboženství na vysvědčení, mají potvrzení o biřmování nebo o církevním sňatku, mají možná i vzpomínky na něco hezkého, co na své cestě s Ježíšem prožili, ale nedošli na vrchol. Prostě žmoulají v ruce větvičku, která jim jejich cestu připomíná, ale jejich oči nezáří, nedošli na vrchol, neviděli moře ozářené sluncem. Ježíš jim nezazářil.

Samozřejmě v plnosti Ježíš zazáří člověku až na tom úplném a jedinečném vrcholu – na věčnosti. Ale kolikrát Ježíš může člověku jedinečně zazářit už během té cesty!

Vzpomínám na dvě zvláštní období, kdy Ježíš zvláštním způsobem zazářil mně. Poprvé to bylo v období dospívání, kdy jsem pomalu začal vnímat, jak je to úžasné, ne že musím, ale že MOHU s Bohem žít. A pak to bylo někdy v době, kdy mi bylo něco kolem 20-ti let – to už jsem studoval na kněze. Tehdy mi Ježíš zazářil taky jedinečným způsobem. Vzpomínám si, jak živě jsem tehdy – i svým citem – vnímal tu jedinečnost života v Boží blízkosti. Ježíš mi zazářil…

A to je výzva dnešního svátku: Předat Kristu vládu nad sebou. Nezaleknout se překážek, nezaleknout se nároků, jít dál, i když to něco stojí, jít dál, i když to hodně stojí, ale ono to taky za to stojí! Jít dál, až ke chvíli, kdy Ježíš člověku opravdu zazáří a kdy to pak bude zářit i z člověka. „Vidím ti to na očích, je to napsáno na tvém čele. Došel jsi až na vrchol a viděl jsi ozářené moře.“

Vidím ti to na očích, je to napsáno na tvém čele. Došel jsi až na vrchol a Ježíš Ti zazářil. To je to nejkrásnější svědectví dnešnímu světu…