Pán Ježíš své posluchače asi docela šokoval. Právě ve chvíli, kdy se radovali z krásy jeruzalémského chrámu, který byl pro židy velikou radostí a chloubou, on říká: To všecko přijde pryč. Nezůstane kámen na kameni… Asi se nejeden z přítomných na něj za tu větu docela zlobil. Nicméně tato Ježíšova věta se naplnila. Naplnila se asi 40 let po té předpovědi, když v r. 70 po Kr. přišli Římané a chrám srovnali se zemí. Z celé té nádhery zůstala stát akorát jedna zeď, která v Jeruzalémě stojí dodnes, a která je známá pod pojmem „Zeď nářků“.

Toto vyprávění evangelia můžeme ovšem promítnout do daleko větších hlubin. Víme, že Bible říká, že i naše tělo je chrám. Naše tělo je chrámem Ducha svatého. Víme dobře, jak mnozí lidé si na svém těle zakládají. Jak si chlapi zakládají na svých svalech, na své síle, na své obratnosti, ženy jak si zakládají na své kráse mnohdy ještě vylepšené šminkami a zlatem a nejnovější módou. I o tomto chrámu našeho těla nám Ježíš může říct, že to všecko přijde jednou pryč. A on to nejenom říká, on to člověku i ukazuje: S přibývajícími roky člověk ztrácí sílu, ztrácí hbitost, ztrácí figuru. Naroste bříško, objeví se šedivé vlasy, objeví se vrásky, začnou se třást ruce… A přijde chvíle, kdy žádný krém už ty vrásky nepřekryje, přijde chvíle, kdy na ten třes už žádné prášky nepomohou, přijde chvíle, kdy místo nejnovějších módních doplňků člověku postačí košilka „andělíček“ a pleny pro dospělé. I o tom chrámu lidského těla, mnohdy opravdu krásném, Pán Ježíš říká: To všechno přijde pryč. A připomíná lidskou duši, kterou je třeba zachránit trpělivostí, vytrvalostí. Na kolika místech evangelia říká Pán Ježíš, jak je důležité být připraven na setkání s ním na věčnosti. Čím je člověk starší, tím je ta myšlenka naléhavější.

K té připravenosti na naši věčnost poslechněme si krásný příběh, který byl původně určený pro děti, ale může dobře poučit i nás dospělé. Ten příběh nese název Králův šašek:

V královských službách u dvora byl šašek – blázen. Jeho úkolem bylo krále bavit různými převleky a žertíky. Jednou se král na šaška kvůli nemístným žertům rozzlobil a dal mu do ruky větev jako žezlo se slovy: „Vezmi si to! Bude to tvé žezlo a budeš ho nosit, dokud nenalezneš většího blázna, než jsi ty. Pak mu ho můžeš darovat.“
Za několik let král těžce onemocněl. Cítil, že smrt se už blíží, a tak si zavolal šaška, kterého měl ve skutečnosti velmi rád. Řekl mu: „Odchá¬zím na dlouhou cestu.“
„Kdy se vrátíš? Za měsíc?“
„Ne,“ odpověděl král. „Už se nevrátím.“
„A jak ses na tu cestu připravil?“ zeptal se ho šašek.
„Nijak,“ zněla smutná odpověď.
„Ty odjíždíš navždycky, a nic sis nepřipravil?“ podivil se blázen. „Pak si vezmi toto žezlo, protože teď jsem našel někoho, kdo je hloupější než já.“