Četl jsem kdesi takovou krásnou větičku z dětské hlavy: „Bože, chtěl bych být mučedníkem, ale prosím tě, pokud možno bez hřebíků…“

My jsme dneska k 1. čtení otevřeli starozákonní 2. knihu Makabejskou. Je tam řeč o mučednictví sedmi bratrů a jejich matky. Je to vyprávění z doby velkého pronásledování židů ve 2. století před Kristem za vlády syrského krále Antiocha IV. Epifana. Tento pohanský vladař chtěl sjednotit národy, a tak chtěl také židovskou víru v jednoho Boha zlikvidovat a nahradit ji řeckou kulturou a řeckým náboženstvím. Židé, kteří se s tím nechtěli smířit a kteří se svojí víry nechtěli vzdát, byli pro svůj jazyk a pro svůj jiný způsob života různě znevýhodňováni, jak jsme to koneckonců zažívali i my za doby komunistického útlaku. Někteří obstáli, někteří neobstáli. Někteří tzv. „pokrokoví“ židé opustili svoji víru, přijali pohanský kult a tzv. „měli klid“. Jiní s vírou a s ohledem na skutečnost vzkříšení položili i život jako nejvyšší svědectví svojí víře.

Možná se nám zdá úsměvné, proč král zajal těch 7 bratrů i s jejich matkou. Slyšeli jsme v tom čtení, že to bylo proto, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. My si dnes asi těžko dokážeme představit náš jídelníček bez české klasiky vepřo – knedlo – zelo. Ovšem ve Starém zákoně tomu bylo trochu jinak. 3. a 5. kniha Mojžíšova představovala vepře jako nečistá zvířata, jejichž maso se nesmělo jíst. Navíc se jednalo o maso určené k pohanským obětem. Takže pro těch 7 bratrů a jejich maminku by pojídání vepřového masa znamenalo odpad od víry a vyjádření přilnutí k novému kultu.

Je to veliká připomínka pro nás, že jsou chvíle, kdy věřící člověk nemůže stát „napůl“, jako to bylo v tom jednom vtipu z doby komunismu: Jde Lojza po cestě a z jedné strany jde proti němu farář a z druhé strany předseda partaje. Lojza se ukloní na jednu stranu a říká: „Chvála Kristu!“ Pak se ukloní na druhou stranu a říká: „Čest práci!“ Pan farář se otočí a povídá: „Ale Alois, kdo stvořil svět?“ Alois se otočí k panu faráři a povídá: „Pán Bůh!“ A pak se otočí k předsedovi partaje a říká: „Ale za vydatné pomoci Sovětského Svazu!“

Jsou chvíle, kdy věřící člověk opravdu nemůže stát napůl. Jsou chvíle, kdy je třeba ve slovech i v činech jasně a veřejně vyznat víru, i když to třeba bude něco stát, i když to možná bude hodně stát. Křesťané všech dob vnímali mučednictví jako nejvyšší svědectví pravdě. A přijímali mučednickou smrt právě s hlubokou vírou ve věčnost, ve vzkříšení, jak jsme to slyšeli i v dnešním 1. čtení. Kdo opravdu věří ve vzkříšení, ve věčnost, nemusí se zaleknout ani mučednictví.

Nás dneska nikdo nepronásleduje, i když třeba právě v uplynulém týdnu se objevila ve zpravodajství zpráva, že teroristická organizace Al-Kaida prohlásila, že křesťany bude pojímat jako legitimní cíl svých útoků.

Nicméně nikdo nás zatím nepronásleduje, ale víme, že i v naší zemi v přítomné době někdy vyžaduje hodně statečnosti a odvahy přiznat: „Já jsem křesťan, já věřím v Boha, já některé věci vnímám jinak.“

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem chodil na učiliště. Byl jsem z celé třídy asi sám, kdo chodil do kostela. Spolužáci to nějak vytušili a jednou od nich padla jasná otázka, jestli jsem „pobožný“. Bylo mi tehdy „horko“. Ale když jsem svoji víru vyznal, tak to ze mě úplně „spadlo“ a i když měli často pak hloupé poznámky, moc rád na tu dobu vzpomínám. A je zajímavé, že když jsme se po nějaké době náhodou setkal s jedním z těch spolužáků, kteří si mě nejvíc „dobírali“, najednou právě tenhleten spolužák se začal o věci víry vážně zajímat.

Je někdy potřeba jasně dát najevo, na které straně člověk stojí. Chci moc poprosit, abychom to udělali i my: Možná jste už slyšeli nebo četli o tom, jak naše Ministerstvo školství vydalo „Doporučení k realizaci sexuální výchovy na základních školách“, které se má týkat všech žáků – i malých dětí. Trošku jsem si prolistoval materiály, které Ministerstvo školství k tomu připravilo. Jsou tam příšerné věci: Učitel má v rámci výuky přivítat žáky s kondomem na ruce, v „Doporučení“ je obsažen návod na hru, v jejímž rámci si spolužáci navzájem sdělují, jak jsou už daleko s vývojem vlastního těla, jaké už mají sexuální zkušenosti, kdo se už díval na porno, apod. Proti těmto nápadům se v naší zemi zvedla vlna odporu v podobě petice. Tato petice existovala nejprve pouze v internetové podobě, nyní je i v podobě papírové. Tato petice vyjadřuje zásadní nesouhlas s tímto „Doporučením“ a žádá, aby se povinně vyučovaly jen předměty a témata, ve kterých je všeobecná společenská shoda názorů a všechno ostatní ať je vyučováno pouze volitelně na základě svědomí rodičů, kteří na prvém místě jsou zodpovědní za výchovu svých dětí.

Tak chci vás všechny, kterým na tom záleží, aby děti nebyly demolovány, moc poprosit o podpis této petice. Je v kostele na stolečku u bočního vchodu a bude tam do poloviny prosince. I podpis na této petici je přiznáním se k víře, přiznáním se k hodnotám, které chceme chránit. Jsou chvíle, kdy křesťan nemůže stát napůl…