Misijní neděle, kterou každoročně prožíváme, je charakterizována zvláště dvěma prvky: Modlitbou a hmotnou pomocí podporujeme dílo šíření radostné zvěsti evangelia ve světě a modlitbou a hmotnou pomocí také podporujeme ty nejchudší ve světě.

Obojí spolu úzce souvisí. Dílo šíření evangelia se velmi často odehrává ve velmi chudých oblastech světa. Hezky to nedávno v Katolickém týdeníku vyjádřila zakladatelka hospicové péče u nás Marie Svatošová. Řekla: „My v těch hospicích nemůžeme mluvit o Bohu, dokud nenaplníme základní lidské potřeby těch, o které pečujeme.“ A tak je to i na misiích: Je těžko hlásat Krista, dokud se misionáři nepostarají o základní lidské potřeby těch chudých lidí. Není možno mít ústa plná Pána Boha a nevidět bídu bližního. K misijnímu dílu církve patří oboje: Dílo šíření evangelia i hmotná pomoc těm nejchudším.

Na povzbuzení chci se dnes s vámi podělit o svůj nejkrásnější kněžský zážitek z misijní neděle: Bylo to v době, kdy jsem byl farářem v Bolaticích. Byla právě misijní neděle, byla také sbírka na misie. Když jsem stál u oltáře a pan kostelník se vracel s košíčkem z vybírání, zahlédl jsem, že v košíčku nahoře leží cosi růžového. Tak jsem se ho po mši svaté ptal, co to v tom košíčku vlastně bylo. A pan kostelník povídá: „Otče, představte si, když jsem vybíral, tak tam vzadu v kostele takový malý klučina mi položil do košíku pokladničku.“ Šli jsme se na to podívat. Ležela tam skutečně krásná, sladká, růžová dětská pokladnička. Na oušku měla přivázaný klíček. Otevřeli jsme pokladničku a byla docela plná peněz. Tak jsem panu kostelníkovi říkal: „To mi spočítejte zvlášť.“ Když to spočítal, bylo tam něco mezi 700 a 800 Kč. Tak jsem zase panu kostelníkovi říkal: „Zkuste mi zjistit, kdo to byl.“ Pan kostelník to opravdu zjistil. Tím klukem, který tam tu pokladničku položil, byl pětiletý Daneček. A celá historie toho příběhu byla asi taková: Tatínek byl týden předem na mši svaté, četl se tam list ředitele Papežských misijních děl o chudobě ve světě, o tom,  kolik dětí trpí a denně umírá hlady. Tatínek přišel domů, vyprávěl o tom, Daneček se po chvíli vytratil a pak se objevil se svojí pokladničkou s tím, že ty penízky, co tam jsou, chce darovat těm hladovějícím a umírajícím dětem. Než takový kluk sedm nebo osm stovek našetří, to zpravidla chvíli trvá. Ale víte, co je na tom to nejkrásnější? Nejkrásnější na tom je to, že rodiče to „nestopli“. Naopak tatínek mu řekl: „No, ale to musíš do toho košíčku dát ty sám.“ A tak šli do kostela příští neděli spolu a ten pětiletý klučina sám vlastní rukou položil tu pokladničku jako svůj dar pro hladové a umírající děti do toho košíku. Pak jsem si toho Danečka i toho tatínka pozval na faru, poděkoval jsem, pokladničku jsme Danečkovi vrátili, dostal k tomu bonbóny…

Byl to krásný skutek čisté dětské lásky podpořený rodiči. Ať nás povzbudí k lásce k misiím, ať nás povzbudí k modlitbě za misie, ať nás povzbudí i ke štědré dlani.

Od nejstarších dob patřilo k podstatným prvkům křesťanství z nadbytečného majetku mírnit bídu druhých. Co je a co není nadbytečným majetkem, to už tváří v tvář bídě, kterou denně vidíme na televizních obrazovkách, musí zvážit každý sám…