Browse By

Nemoc v životě člověka

Dnešní 1. čtení i evangelium přímo vybízejí, a vybízí k tomu i projekt Učící se církev, abychom si trochu povyprávěli o nemoci v životě člověka.

K tomu napřed jednu zkušenost z náboženství z posledních dní: S těmi nejstaršími jsme si vyprávěli o rozumových cestách k poznání Boží existence. V té skupince dvanáctiletých až patnáctiletých jsou i někteří, kteří ještě nebyli u 1. sv. přijímání, ještě nikdy předtím do náboženství nechodili, začali chodit až teď – možná ze zvědavosti, možná proto, že hledají. A tak bylo dobře těm mladým dát takovou práci ve skupinkách, ve které se mohli vyjádřit, kolik mladých z té skupinky je přesvědčeno o Boží existenci a naopak kolik z nich třeba si myslí, že žádný Bůh není.

A hlavně měli za úkol napsat PROČ: „Proč si myslíš, že Bůh je“ anebo „Proč si myslíš, že Bůh není.“ Není tady prostor všechny ty odpovědi rozebírat. Ale u jedné bych se zastavil: Kdosi odpověděl, že mu brání uvěřit v Boží existenci právě otázka nemocí, rakovin, apod. To je otázka, která v dějinách zaměstnávala spoustu lidí.

Určitě je dobré nepřehlédnout, že za leccos si člověk může sám – od toho banálního až po to nejzávažnější: Když se budeš v zimě málo oblékat, nachladneš. Když budou holky v chladnu chodit s holým bříškem, dostanou zánět ženských orgánů. Když budeš kouřit, jsou to záležitosti rakovinotvorné. Když budeš pít, zničíš si játra. Není dobré všecko „házet na krk“ Pánu Bohu! Za leccos si může člověk sám. Ale je také pravda: Za leccos si člověk sám nemůže, leccos si člověk sám nezpůsobil. Co s tím?

Odpověď je jednoduchá: První lidé jako hlava lidské rodiny dostali od Boha zvláštní dar: neschopnost trpět, neschopnost zemřít. Proviněním prvních lidí vstoupil do světa hřích, bolest a smrt. A zase je tady otázka: Jak k tomu my přijdeme, že první lidé zhřešili a my za to neseme následky? Je tomu jako v rodině: Když táta propije nebo v automatech prohraje majetek, děti nebudou mít dědictví. A nemůže za to Bůh, ale ten táta, který zneužil své svobody. I první lidé – ne jako soukromé osoby, ale jako hlava lidské rodiny – zneužili své svobody. Krásným veršem to ztvárňuje básník Václav Renč v Popelce nazaretské, kde Bohu vkládá do úst tato slova: „Já v strom ten zaklel temné síly, vy jste je na svět vypustili…“ Ano důsledky pádů prvních lidí i pádů nás lidí dneška neseme stále – i v podobě nemocí. Každá nemoc je bolavá, ale každá nemoc se může stát v životě člověka i požehnáním. Četl jsem k tomu jedno krásné vyprávění, o které bych se teď chtěl s vámi podělit:

Ben Sadok byl zlý člověk, který měl radost, když mohl něco zkazit. Jednou šel kolem mladé palmy, která už vyrostla do výšky člověka. „Po¬čkej, tebe zkazím!“ zachechtal se Sadok a přivá¬zal velký kámen pevně do koruny palmy. Ta se ohnula až k zemi a sebemenší vítr jí hrozil, že ji zlomí… Ale čím více se ohýbala, tím víc její kořeny prorážely do hloubky, až dospěly k hladině spodní vody. Odtud nasávala sílu, aby rychle rostla. A opravdu, za několik roků se stal z malé palmy nádherný strom, rovný, lesklý, který o ce¬lou korunu převyšoval ostatní stromy. A kámen přivázaný v koruně byl bezvýznamným břeme¬nem jako kapka rosy, která se třpytila na jejích listech. Uplynuly roky a Ben Sadok šel opět kolem. Těšil se, že uvidí zakrslý strom, zmrzačenou dřevinu. Nemohl uvěřit svým očím, když viděl královskou palmu. „Jsi to ty, které jsem před lety uvázal kámen do koruny?“ zeptal se. „Ano, jsem to já,“ odpověděla palma. „Ty jsi mě chtěl kamenem zmrzačit, ale tvůj kámen mi pomohl vyrůst v krásný silný strom.“ Utrpením člověk roste do hloubky, do výše i do krásy.

Kéž tomu tak je i dnes s každým, kdo jakkoliv trpí…