Browse By

Učitelský úřad církve

Dnešní naše zamyšlení bych začal malou slovní hříčkou: Budeme dnes spolu s „Učící se církví“ uvažovat nad posláním církve učit.

Než Pán Ježíš po své smrti a po svém vzkříšení vstoupil do nebe, dal apoštolům jasné poslání nejenom křtít, ale také učit: „Jděte do celého světa, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19-20) Tam jsou důležitá dvě slovíčka. Slovíčko UČTE: Ježíš výslovně posílá církev učit. A pak je tam důležité slovíčko VŠECHNO: Učte je zachovávat ne něco, ale všechno, co jsem vám přikázal.

Církev od svého počátku brala své poslání učit velmi vážně, brala ho jako jeden z pilířů svého poslání. A brala vážně nejenom to poslání učit, ale zároveň poslání učit všemu, co Ježíš přinesl.

Proto jsme také v dnešním 2. čtení jsme slyšeli, jak sv. apoštol Pavel velmi vážně klade na srdce svému žáku Timotejovi: „Ten drahocenný tobě svěřený poklad (tedy poklad víry) opatruj…“ A k tomu říká: A neboj se! „Bůh Ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.“

To je poslání církve: Opatrovat a hlásat to, co Ježíš přinesl. Protože ke štěstí člověka na zemi ani na věčnosti nevede to, co si člověk ubere nebo přidá, ale to, co přinesl Ježíš, který člověku rozumí daleko líp než člověk sám sobě.

Někdy takové hlásání je spojené s obtížemi. Někdy se my hlasatelé evangelia setkáváme s různými tlaky, ať už tlaky ze strany světa, ale někdy třeba i s tlaky ze strany věřících, abychom něco přidali, něco ubrali, abychom některé věci nebrali až tak vážně. Jenže to bychom nehlásali Krista, to bychom hlásali sebe. A cílem našeho hlásání není říkat to, co příjemně šimrá v uších, ale to, co vede ke štěstí člověka – zde na zemi i na věčnosti. Za to máme zodpovědnost. Jinak bychom se zpronevěřili svému poslání. Nejsme pány těch věcí. Jsme pouze služebníci.

Udělal jsem kdysi takovou zkušenost. Říkal mi jeden člověk: „Já mám jednoho známého kněze a ten říkal, že chodit do kostela není až tak důležité.“ Kdo ví, co mu ten kněz řekl a co ten člověk pochopil. Ale budiž. Tak jsem se ptal: „To vám, prosím vás, říkal kdo?“ – „No, on nechce být jmenován!“ Tak jsem mu odpověděl: „To je totéž, jako bych řekl: A já mám známého zubaře, a ten říkal, že není třeba si čistit zuby, ale nechce být jmenován.“ Nejsme pány, ale jenom služebníky těch věcí.

Pán Ježíš v evangeliu nám služebníkům říká: „Kdo by zrušil nějaké přikázání – a třeba jenom to nejmenší, a tak by učil, bude v nebeském království nejmenší.“ (Mt 5,19) A v knize Zjevení sv. apoštola Jana je to řečeno ještě drsněji: „Kdo by něco přidal k prorockým slovům této knihy, tomu Bůh přidá těch ran, o kterých je v této knize řeč. A kdo by z prorockých slov této knihy něco ubral, tomu vezme Bůh podíl na stromu života.“ (srov. Zj 22,18-19)

Nepřijímáme lidské slovo, ale Boží. Ale to Boží slovo má svoji moc! Sv. Pavel v prvním listu Soluňanům píše: “Bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je. A protože věříte, projevují se na vás i jeho účinky.“ (1 Sol 2,13)

Myslím tady na jednoho řeholního bratra: Když se při exorcismu skutečně setkal s Boží mocí, tak zesinal a povídá: „Vono to funguje!“ Ano, vono to funguje, ale funguje ne to, co si člověk přidal nebo ubral, ale co přinesl Ježíš.

Tak nás, prosím, berte ne jako pány, ale jako služebníky těch věcí, kteří hlásají v plnosti to, co Ježíš přinesl, co někdy může být i náročné, ale co vede k dobru a ke štěstí tady na zemi i na věčnosti a co přináší i radost. To je radost, když vidíš, že to funguje, že jsi nedal život nějaké blbosti, ale Bohu, který se ve tvém životě projevuje mocnými skutky! Tu radost a ten prožitek, ať dá Bůh opravdu každému z nás…