Dnes se máme s Učící se církví zabývat otázkou pro mnohé dost citlivou a pro mnohé dost nepochopenou. Tou otázkou je neomylnost církve.

Někdo, když ten pojem slyší, tak se možná naježí a řekne: „A to znamená co? To znamená, že když se papež ráno vzbudí, protáhne se na posteli a prohlásí, že 1+1=3, tak se na všech církevních školách budou měnit učebnice matematiky?“ To jistě ne.

Zkusme si to přiblížit příkladem a jeho výklad pak berme i s určitou nadsázkou: Šéf firmy posílá nesmírně schopného manažera do Japonska – do Výzkumného centra v Masostura Prokioski v Japonsku, aby tam domluvil nesmírně důležitý obchod. Ten manažer tam nikdy nebyl. Japonsko vůbec nezná. Šéfovi na tom podniku ale moc záleží. Domluví tomu manažerovi na letišti auto, domluví mu řidiče, který jej doveze až k cíli jeho služební cesty, aby nezabloudil a vyjednal, co vyjednat má.

Ten řidič nebude umět vyjmenovat ani všechny dinosaury ani periodickou tabulku chemických prvků. Ale bude znát to nejdůležitější: cestu k cíli. Ten šéf to dělá z lásky ke své firmě, aby se dále rozvíjela, aby prosperovala, aby nezkrachovala.

Ta „firma“ se jmenuje církev, ten „šéf“ je Bůh, a ten „manažer“ – to je papež a sbor biskupů. Bohu na té „firmě“ – na církvi – moc záleží. Záleží mu na tom, aby nezkrachovala, aby prosperovala, aby se dále rozvíjela. Proto i svým „manažerům“ – Petrovi a sboru apoštolů a jejich nástupcům – papeži a sboru biskupů – slíbil průvodce, který jim pomůže najít cestu, průvodce, který je bezpečně doprovodí k cíli jejich služební cesty. Ježíš jim slíbil Ducha svatého, „Ducha pravdy, který je uvede do veškeré pravdy“ . (viz Jan 16,13) Ani Duch svatý většinou asi nepomůže papežům a biskupům, aby uměli vyjmenovat všechny dinosaury ani periodickou tabulku chemických prvků. Ale ukáže jim to podstatné: Ukáže jim – a potažmo i nám – cestu, která vede k cíli, kterým je věčnost s Ježíšem. Říkáme tomu, že Duch svatý osvěcuje církev zvláště ve věcech víry a mravů. Víra a morálka jsou dvě velmi důležité záležitosti na naší cestě k Bohu. Neomylnost církve je taková, abychom neminuli svůj opravdový cíl: nebe. Týká se tedy pouze věcí víry a mravů.

Samozřejmě, že ani papežové ani biskupové nejsou absolutně neomylní. Mýlit se může každý.

Charisma neomylnosti náleží pouze: – papeži, když s definitivní platností (ale skutečně definitivně!) vyhlašuje článek víry nebo nauku o mravech – a biskupskému sbor, když s papežem vykonává nejvyšší učitelský úřad především na ekumenickém koncilu.

Takové závazné a definitivní články víry se ovšem nevyhlašují ve Vatikánu každé ráno u snídaně. Poslední takový veliký a závazný článek víry byl vyhlášen r. 1950, když papež Pius XII. veden Duchem svatým potvrdil nanebevzetí Panny Marie.

Sv. Pavel v dnešním 2. čtení píše: „Uchovej nauku bez poskvrny a bez úhony až do slavného příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“

To církev dělá, Duch svatý jí v tom pomáhá a pro nás snad může být jenom velikou otázkou, zda-li opravdu toužíme uchovat to, co nám Ježíš přinesl, zda-li jsme ochotni přizpůsobit sebe Bohu anebo zda-li spíše chceme přizpůsobit Boha sobě. Na tu otázku už si musí odpovědět každý sám…